ŠM 16,5 – jak se staví prototyp

Konečně mi dorazila prototypová stavebnice autobusu ŠM 16,5 v TT. Na první stavbu jsem se hodně těšil, i když prototypová stavebnice se niky nestaví hladce (spíše naopak). Ale už dneska se ukáže, jestli vše pasuje jak má.

Dnes už se toho o ŠM 16,5 moc neví. Zbylo pár fotografií, nějaké prospekty, případně vzpomínky pamětníků. Ve výrobě od roku 1966 (první funkční vzorek, následovaný prototypem) do roku 1969 (14ti kusová ověřovací série). Celkem tedy bylo vyrobeno jen 16 ks tohoto dlouhána a vlastně to byl i první sériově vyráběný kloubák v ČSR. Před ním byl jen prototyp RTO-K. Nedochoval se žádný autobus ani od jednoho typu. Co je však pozitivní, že se našel dostatek nadšenců, kteří začali stavět alespoň repliky. 706 RTO-K už jezdí od minulého roku, ŠM 16,5 se staví na Slovensku (http://railweb.sk/Karosa/index.html). Díky tomu si bude možno opět připomenout dávno minulé časy, kdy se tyto, dnes již výjimečné, autobusy vyskytovaly v provozu. Poslední skutečná ŠM 16,5 dojezdila v roce 1984 v Pardubicích. Jednotlivé evoluce autobusu se samozřejmě opět lišily, podrobně je to popsáno zde: http://www.sx11.ic.cz/sm16_5.html. Provedení vpodstatě následovalo aktuálně vyráběnou sérii autobusů ŠM 11. Prototyp neměl prolisy na bocích – to je jeho nejzásadnější poznávací znamení. Navíc v průběhu provozu docházelo k různým drobným opravám a úpravám, jako například výměna křídel dveří za jiné (již bez spodního zasklení), mimo jiné se občas liší i výška červených pruhů na jednotlivých křídlech. Funkční vzorek naopak měl vlnité bočnice, ale měl nedělená čelní okna a jinak umístěné větráky na střeše.

Vozy byly v provozu v Praze, Pardubicích, Táboře, Ústí nad Labem, Brně a Nitře. Zřejmě se uvažovalo i o verzi ŠL 16,5, ke které však nedošlo, a tak se na výše zmíněné stránce nachází alespoň předpokládaná vizualizace. Říká se, že ke skutečné sériové výrobě nedošlo, protože RVHP rozhodlo jinak. Možná se to rádo používá jako “pádný důvod” k tomu, proč tak skvělý autobus nemohl být vyráběn. Jinde se však dá zase dočíst, že hlavní motiv byl momentální nezájem pražského DP, tedy největšího odběratele a zároveň kapacitní neschopnost vysokomýtské továrny vyrábět další typ autobusu. Tak tolik na úvod, aby byly jasné souvislosti, a jdeme na model.

Původně jsem chtěl předvádět, jak jsem nešikovný a co všechno u takového prototypu stavebnice nesedí (většinou lidskou chybou). Ale pak jsem si říkal, že se tu nebudu ztrapňovat (že jsem zapomněl něco přichytit spojkou a ono se to ztratilo) a spíš se zaměřím jako vždy na to, co se naopak povedlo a co je nové, takže to bude takový oficiální “předčlánek” před uvedením stavebnice do prodeje – druhý článek už nebude a popíšu vše podstatné zde. Už tady si určitě každý dokáže udělat představu, na co se připravit.

Není to vlastně nic nového, když to hoooodně zjednoduším, tak jsem vzal ŠM 11 a jenom jí rozdělil napůl a trochu prodloužil. Taková představa je samozřejmě správná, ale z pohledu času na předělání předlohy hodně zrychlená. Výhodou však je, že se princip stavby logicky nijak neliší od běžné krátké verze. Je to stejné jako byly sedmistovky, kdy z C734 vznikla C744 atd. Navíc i zde jsou využity ověřené postupy z kloubových sedmistovek, takže se zde nevyskytuje téměř nic nového, co by případného stavitele mělo zaskočit.

Co chci ještě zmínit, že ač se stavebnice téměř nijak neliší od krátkých předchůdkyň, tak si zde našlo na zkoušku i tak místo pár vychytávek, které by se mohly časem objevit třeba i v krátkých verzích. Prostě stavebnice se stále vyvíjí, i když vždy jen v detailech, a byla by škoda ustrnout na původních řešeních, když je možno je dnes dělat už lépe a chytřeji. Zároveň budu už vynechávat konkrétní pracovní postupy s jednotlivými díly, to si můžete prohlédnout v prvním článku o stavbě krátkých verzí.

Nejdůležitější je tedy opět samotný lept. Ten je tentokrát hodně velký, momentálně určitě největší, co v TT z mojí dílny existuje. Za to můžou především střešní panely, které musí být zvlášť.

Díky diskuzi v článku z nedávné doby jsem při dokončování stavebnice zapracoval drobné “přípravy” na to, aby bylo možno zobrazit bohatší výběr verzí. U velkosériově vyráběných skutečných předloh je nejlepším řešením vybrat nějaký “kompromis” v rámci nejčastějšího provedení, aby bylo možno sestavit ve většině případů jakýsi “obecný” model. Zde však byla situace trochu jiná kvůli tomu, že bylo vyrobeno právě jen 16 ks vozů. A teď babo raď – když každý si chce vyrobit ten konkrétní vůz. Pak je třeba začít přemýšlet, jak na to co nejefektivněji v rámci jedné stavebnice. O tomto se dále rozepíšu.

V konstrukci není nic nového. Co je na první pohled nové jsou světla se zvýrazněnými obroučkami.

Zmizely dodatečné leptané blatníky, protože všechny ŠM 16,5 měly menší hliníkové blatníky, které nemá cenu řešit z leptu, ani to není technicky možné.

Zadní čelo je opět stejné.

Zadní díl je stejný i konstrukčně.

Zadní dveře jsou trojkřídlé se spodními okny.

Kola jsou opět leptaná s ráfky.

Přední díl a na něm tři střešní otvory. Samozřejmě skutečná ŠM 16,5 má buďto jeden (funkční vzorek) nebo dva (všechny ostatní). Jelikož vzorek měl ten jeden jinde, tak jsem do pláště zvýraznil všechny, aby se bylo čeho chytit při úpravě právě na funkční vzorek.

Přední střešní panel už je opět jen se dvěma otvory.

Leptaný měch, jako je již zvykem od kloubových sedmistovek. To pod tím (jedna kopie upadla, ale mají být dvě) je náhradní střešní panel. Idea je ta, že kdo si chce dělat funkční vzorek, ten panely nastříhá na pruhy a prohází mezi sebou. Tím lze dostat panel s otvorem do správné pozice, druhý s otvorem vyhodit a nahradit tímto náhradním plným bez otvoru.

Toto jsou vnitřní čela článků – jsou tvořeny v celém profilu, aby se bylo čeho chytit při tvarování a aby na sebe oba články tvarově navazovaly. Uvnitř dílů jsou kola, střešní dekly, ale hlavně záslepky dveřního zasklení.

Třetí záslepka je v jednom z oken – celkem jsou tedy záslepky tři na tři křídla dveří.

Klouby jsou opět na výběr pevné nebo otočné dvoudílné. Nad měch pak patří opět vnější kloub.

Z vnitřní strany známé drážky pro ohyby. Drážky se zahušťují tam, kde se úhel ohybu zostřuje a naopak. Odstraněny byly drážky mezi horními okny, které některým modelářům způsobovaly praskání příček při větším namáhání při ohýbání.

Můžu se pustit do stavby. Začištěný přední díl.

Drážky jsou jako obvykle, stačí stavět jako vždy. Pokud někdo ještě neví, co je myšleno “jako vždy”, doporučuji starší článek o stavbě ŠM 11.

Zadní díl začištěný.

A zadní díl již naohýbaný. Tentokrát jsem vyráběl z polotvrdé mosazi. Měl jsem oproti běžně používané tvrdé trochu obavy ohledně pevnosti, ale téměř jsem nepoznal negativní rozdíl.

 V případě takto kulatých autobusů možná často spíše naopak měkčí plech pomohl.

Toto je profil, který by asi měla bočnice mít po naohýbání.

To samé udělám s předním dílem.

A takto to bude vypadat vcelku.

Musel jsem si již připravit čelní příčky. Dvě vnější a dvě vnitřní.

Když už jsem byl v tom ohýbání, naohýbal jsem i střešní panely a také měch.

A rovnou také čela. Nejprve začínám na té pevnější části dole a poté pokračuji na příčkách oken tak, aby to vyšlo dle spodku.

Připájené příčky. Vnitřní příčka nedosahuje až po vršek střechy – bude upraveno.

Ale tvar drží výborně.

Tím mám zpevněný základní tvar bez kompromisů a můžu se věnovat plácání ozdob, jako jsou čela, která už žádnou nosnou funkci nemají.

Člověk se v průběhu stavby musí trochu pokochat, bude to vypadat impozantně.

Než jsem články spojil, připájel jsem také střešní panely.

Vypadá to hnusně připájené, já nejsem moc dobrý páječ, ale tak nějak to vždycky dám dohromady 🙂

Nyní už jsem spojil oba články pevnou spojkou.

Tady je to ještě dobré, ale měch se mi do toho nevešel. Další z chybek.

Každopádně stejně jako u sedmistovek lze volit mezi pevnou spojkou nebo díly pro sestavení otočného kloubu.

A když vpájím měch a čela, začne to hned vypadat jako autobus.

Čelní drážky bylo třeba opět trochu projet nožíkem, aby se vyklubaly kýžené drážky skryté v posledních odolávajících blankách neproleptaného plechu.

Na střechu jsem ještě horko těžko připájel horní kloub (tužkovou pájkou se to dělá špatně) a tím je základní konstrukce vozu hotová.

Pro budoucí verze eŠek jsem už připravil také kartonem řezaná kola, která nahrazují původně řešené skládání leptaných vrstev po jedné. Stále je však možno objednat si i odlitá kola jako náhradu.

Zde mi zbyly nárazníky a nápravy. S nápravami je to zde trochu jinak než u sedmistovky. U sedmistovky je střední a zadní náprava víceméně shodná, tedy se jedná v obou případech o tupláky. U eŠky je však zadní náprava jednoduchá a to ještě dokonce otočná! Takže jsou zde 2 kusy předních náprav rovných, 2 kusy předních náprav zatočených a 1 hnaná náprava do středu autobusu.

Nápravy jsou opět (pokud to bylo z prostorových důvodů možné) spojeny můstkem, takže je stačí jen ohnout a slepit.

Sestava předního a zadního kola – tři kartonové díly a jeden leptaný.

A střední náprava – tři kartony pro vnitřní kolo, mezikus, a poté vnější kolo.

Protože jsem chtěl znázornit více časté provedení autobusu s vlnitým plechem, vzal jsem si dodatečnou sadu prolisů z plechu 0.2 mm. Tuto sadu bude možno přiobjednat pro ty, kteří nebudou chtít prototyp s rovnými bonicemi.

Plech 0.2 mm zajišťuje, že nejsou prolisy snad ještě pořád tak masivní, i když se budou osazovat na samotnou bočnici “připlácnutím”. Uvidíme.

Každý prolis jsem v kleštičkách lehce připravil do vypouklého tvaru tak, aby pokud možno kopíroval tvar bočnice.

A vteřinovým lepidlem jsem je nalepil na své místo.

Pozor je dávat třeba u kratších dílů – jsou tři velmi podobné, ale jeden z nich je delší. Ten patří za druhé dveře a vede až k harmonice, kde je bočnice o maličko delší.

Myslím, že až dojde ke sjednocení barvou, tak bude efekt dobrý. Stejnou technologií jsou řešeny i prolisy pro ŠL11 a ŠM11 – lze dokoupit dodatečnou sadu prolisů a znázornit tím starší provedení autobusů.

Určitě by bylo možno i pájet, já radši lepil. Jen to chce nepodcenit tmelení spáry mezi skutečnou bočnicí a dílem prolisu. Po nástřiku tam na mě koukala pěkná škvíra, které je třeba se zbavit.

Co je součástí každé ŠM 16,5 je transparent nad první dveře. ŠM 16,5 je měly všechny, zatímco u ŠL 11 a ŠM 11 je součástí dodatečné sady, protože jím byly vybaveny jen starší podtypy (většinou i s prolisy).

Transparent jsem nejprve přilepil. Ale protože jsem se bál pevnosti, následně jsem se ho rozhodl připájet.

Co je dobré vědět, a na co si ostatně přijde každý sám, že vteřinové lepidlo nedrží na povrchu smočeném tavidlem a naopak pájení nedrží na povrchu opatlaném vteřiňákem.

Pustím se do nárazníků – tam jsem si zapomněl udělat můstky a tak mi vylezly takto blbě vcelku, ale nevadí.

 Nejprve jsem si odstranil nárazníky od pryžových šprčků. Nárazníky jsou u ŠM 16,5 vždy dělené hliníkové.

Jednna rychlá informace pro odlehčení – zatímco jsem omyl model od pilin po broušení cínu, zkusil jsem vsadit záslepku okna do zadních dveří. Stačí podlepit nebo podpájet. Sedí naprosto dokonale a nebude třeba spáru snad ani tmelit.

Už možná také tušíte, kam jsem mířil tou informací o nekompatibilitě pájení a lepení – celkem jsem se s tím natrápil. Takže jsem si cínem slušně a celkem i zbytečně oblil celé okolí. Ve stejné vlně pájení jsem ještě připájel zrcátka a také přední kšilt světel.

Začal jsem si připravovat pryžové části nárazníků.

A zde už osazeno na vnitřních koncích nárazníků.

Nárazníky se zde ohýbají do kulata a kopírují tvar skříně až ke konci čela, což je ostatně také výrazný rozdíl oproti novějším nárazníkům, které jsou použity pro stavebnice Š11.

Nárazníky mi vyšly trochu kratší, budu je muset udělat o něco delší. V reálu mají uprostřed tenkou černou linku, kterou chci řešit obtiskem.

Dost jsem si zde zacínoval, jsem zvědavý, jak to dopadne po základovce a kolik práce ještě budu mít se začišťováním.

Dlouho jsem hledal logiku v tom, jak vznikl zadní článek. U C744 to bylo jasné, autobusu se uřiznul zadek a místo něj se připojil kloub a za něj ten samý autobus znovu, ale jen od půlky dozadu. Motor byl tedy úplně vzadu. Takže to byly vlastně dva autobusy seříznuté do jednoho. Tady mi to ale nesedělo, pořád jsem nechápal, proč jsou třeba zadní dveře jen třídílne. Ale pak mi to došlo. Toto je totiž vlastně předek.

Odpovídá tomu umístění nápravy, šířka předního panelu s dveřmi/oknem atd. Toto jsou tedy vlastně také 2 autobusy, ale pouze jejich přední části otočené vůči sobě opačnou stranou. Motor je v předním díle u střední nápravy, zadní článek je tedy vyloženě jen vlek.

Na střechu jsem osadil střešní větráky.

Tím je hlavní práce na sestavování hotová.

Takto vypadají přední/zadní nápravy.

A takto všechny 3.

Po sesazení je autobus připravený na první skutečné focení a také na pokročení k povrchové úpravě.

Zároveň mám před sebou ještě dost práce s úpravou předlohy tak, aby byla vyladěná k dokonalosti.

 Ještě příště zapustím nápravy trochu hlouběji do podběhů.

 Jinak to ale vypadá luxusně.

 Je to taková královna silnic – už jen kvůli tomu, jak výjimečný autobus to byl.

Ani testy nového typu materiálu nedopadly špatně, jsem příjemně překvapený. Čekal jsem větší “bláto” jako bylo například u hasičské Liazky od DH-loko.

Pro ŠM 16,5 zatím neplánuji tvorbu jiné verze harmoniky, jako tomu bylo u sedmistovek.

Kdo tedy bude chtít, má možnost si opět harmoniku vytvořit svépomocí. Popravdě, zájemců o zatočenou harmoniku bylo i pro sedmistovky minimum.

Určitě bych rád časem napsal něco i o úpravě na prototyp, ale z důvodu naprostého nedostatku času věnovat se všemu najednou zatím nemůžu nic slíbit.

A také ještě zbývá připravit samozřejmě interiér a obtisky, což se bude ladit v průběhu příštích dnů a týdnů tak, aby stavebnice mohla být připravená snad v druhé půlce listopadu. Neslibuji, ale doufám 🙂

V průběhu stavby přibyla k ŠM 16,5 i její kratší koleyně ze stejného období, takže si zapózovaly vedle sebe jako názorná ukázka, čím se liší či neliší oba typy.

ŠM 11 má také prolisy a transparent nade dveřmi.

Jsem rád, že mám konečně zase chvíli něco stavět, je to radost pohledět už v tomto stádiu.

ŠM 16,5 je opravdu výrazně delší.

Z boku je vidět konkrétní rozdíl uspořádání oken a dveří.

Na druhé straně nic moc, ale zadní článek je proveden trochu jinak.

Zde je právě vidět, jak se liší vzdálenost zadní nápravy od zadního konce vozu a také že poslední okno je jinak velké.

Také rozdíl v typech kol je zde dobře viditelný.

Vlevo ŠM 11 se starším provedením masky (plná světla), vpravo ŠM 16,5 s novou verzí s naznačenými rámečky.

Přetmelil jsem zbytky drážek na čelech.

Menší drážky jen vyliju barvou – v tomto případě krémová.

To samé barvou vytmelím kolem harmoniky.

Rosťopiš připravil první verzi obtisků. Nejsou na ní žádná čísla ani jiné speciální znaky.

Tím jsou obtisky vhodné na “univerzální” stavbu. Případné prosby na speciální verze můžete směřovat na Rosťopiše 🙂

Jsou zde i loga ČSAD a další drobnosti, které byly už v ŠM11.

K tomu je nový aršík na bílém obtiskovém papíře, kde je 6 různých SPZ (TA, UL, PU, BZ, NR a tu poslední teď nepřečtu 🙂

Interiér je už taky kompletní.

Kola už jsou součástí interéru.

Uspořádání interiéru se víc podobá ŠL než ŠM, ve většině vozu jsou dvojsedačky.

Přiložen u stavebnice bude jako vždy návod. Z jedné strany textový.

Z druhé strany schéma uspořádání kol.

Je to takové jednoduché schémátko, lepší je se podívat na fotky zde prezentované, ale jako základ to snad poslouží.

Finální verze stavebnice už je také hotová.

Na tip jednoho modeláře přibyly ve střeše otvory určené k propájení střešního panelu k základu.

Jinak se od prototypu kromě opravy chyb vlastně nic zezměnilo.

Nově vyřešené jsou nárazníky, na kterých jsou plasticky naznačené lišty.

Svojí ŠM už jsem hodil do krémové barvy a obtisknul ukázanými obtisky.

Stříbrně jsem natřel drobnosti jako rámečky oken, transparent (jako že je prázdný), zrcátka a nárazníky.

Harmoniku jsem natřel odstínem Hliníku.

Obtisk má trochu potíže zalézt do drážek prolisů, chce to hodně hypersolu a případně tomu i pomoci štětcem zatlačit do spár. Občas se stane, že se obtisk potrhá, pak musí přijít na řadu opět štětec a dotřít červenou barvou.

Za harmonikou jsem stříbrně natřel ještě mřížky, aby byly trochu odlišené. Na starých fotkách jsou mřížky zřejmě špinavé.

Zadní transparent je taky stříbrně. Je možné ho ještě “zasklít” třeba clearfixem nebo barvou na sklo, aby získal transparent lesklý “skleněný” vzhled.

Černé lišty na náraznících jsem nakonec vyřešil štětcem.

V obtiscích jsem tentokrát zvolil “nějaké” SPZ, neměl jsem v plánu hned napoprvé dělat konkrétní autobus.

Červený pruh kolem nárazníků jsem dotíral celý štětcem.

Porovnání s rozdělanou C734.

Složený interiér. Vzadu jsou dvě sedačky kolmo, ta přední by měla být sedačka pokladníka/průvodčího (kolem byla ještě ohrádka, kterou jsem do interiéru neřešil).

V přední části je také jedna sedačka kolmo – ta úplně vlevo nahoře.

Sedačky byly dokonce i nad kloubem, ale ty jsem ve stavebnici také nezobrazoval.

Po sjednocení základovkou je to klasika, je opět jen třeba aby bylo vevnitř něco vidět, ale kdo chce, může si interiér vyšperkovat.

A poslední činností po přestříkání lakem je zasklení.

Co už majitelé stavebnic Š11 znají je kompletní zasklení. Boční fólie včetně horních zakřivení a dvě čelní skla.

Barvy jsou vykontrastované, aby byly fólie pořádně vidět.

Přední skla mají větší přesah, ten je nutno zmenšit zastřižením nůžkami. Fólie je dostatečně poddajná takže to jde dobře. Nahoře je původní tvar, dolní dva jsou už seříznuté.

Okno je pak i více tvárné a lépe kopíruje zakřivení čela.

Zde je vidět původní šířka skla.

Zasklení jsou dělané nějak teplotně/vakuově a připravil je pro nás všechny jeden kolega – nadšenec, který staví také autobusy a zároveň má přístup k té správné technologii, takže oficiálně mu tímto děkuji 🙂

Toto je tedy kompletní sada pro ŠM 16,5. Ty vyříznuté díly patří na stranu dveří a fungují jako zasklení i spodních skel.

A už je zaskleno. Jde to snadno, rychle a jednoduše.

Zevnitř je vidět, že barvou na sklo moc nešetřím, hlavně ať to drží.

Občas je třeba mezi obě bočnice vzpříčit nějakou vzpěru a nechat zasklení uschnout, aby neodstávalo.

A po zasklení už je možno secvaknout skříně s rámy a interiérem a je hotovo.

Úplně poslední činností je osazení stěračů, které si natřu předem a pak přilepím do kapky sidoluxu.

Nyní pár fotek hotového autobusu.

Myslím, že kartonová kola vypadají dobře a vzhledově odpovídají natolik, že už se nelze “vymlouvat” na provedení kol, že by se to někomu nelíbilo 🙂

Srovnání s novější – také kulatou – Karosou B941. Čela jsou po “hranatém” období B741 podobně kulatá, jen o 1,5 generace později. Je vidět, že za těch 30 let se nic lepšího v konstrukci kloubových autobusů vpodstatě nevymyslelo, což jde ke cti eŠeMky.

B941 je delší, ale ŠM 16,5 vypadá určitě impozantnější.

Na úplný závěr pár “pořádných” fotek do e-shopu.

A srovnání s hotovou ŠM 11. Oproti fotkám spájených modelů výše se jedná o novější sérii, tedy bez prolisů a bočního transparentu.

Na základě předchozích zkušeností bude vyrobena jednorázová 20ks série stavebnic, takže s nákupem v tuto chvíli neotálejte. Do budouocna není v plánu držet stavebnice běžně skladem jako ostatní “běžné” autobusy.

Tím je projekt ŠM 16,5 úspěšně u konce. Povedlo se nakonec připravit stavebnici přesně tak, jak jsem jí chtěl mít a díky návrhům několika z vás se povedlo i do ní dosadit drobná vylepšení nebo konstrukční úpravy.

Nyní si tak každý může s předstihem připomenout tento výjimečný model československého autobusu, osadit ho na svoje kolejiště a vyčkávat s ním na vypuštění skutečné repliky 1:1, na což se já osobně velmi těším.

Myslím, že u nezasvěcených kolegů vzbudí jistě takováto kloubová eŠka díky své výjimečnosti zaslouženou pozornost. I pro mě to byla zajímavá cesta objevů, kdy jsem původně vůbec o kloubové verzi nevěděl a postupem času jsem si jí zamiloval 🙂

Ještě druhý autobus, tentokrát s červeným pruhem přes čelo.

Stavebnici ŠM 16,5 můžete zakoupit na e-shopu MojeTT.cz >>>