Autobusy Š11 – stavba od A do Z

Dobrá věc se opět podařila, a tak se k sedmistovkovým Karosám (a vlastně i k devítistovkovým) přidává jejich předchůdce – autobusy Karosa Š11. To vše opět z leptu a opět v TT 🙂

Kolem vánoc proběhla krátká zpráva o tom, že se něco chystá. Od té doby sice neuběhlo moc času, ale je za mnou a pár dalšími kolegy spousta práce. Já jsem kreslil, oni sestavovali a kibicovali. Ale mělo to význam, finální verze je na světě, od prvního prototypu řádně vyladěná, vylepšená, upřesněná, vyšperkovaná a prostě “totálně vychytaná”.

Tenhle autobus pro mě nebyl ze začátku vůbec cílem. Cílem byly sedmistovky, které pro mě byly zásadní. Tohle už byla jen výzva, že “když už jsou ty sedmistovky, tak ať je k tomu něco staršího”, přispění na to měly i vaše ohlasy stylu “chtělo by to něco staršího”. A výzva také po tvarové stránce. Dřív pro mě byly Š11 obyčejné plechovky, které postávají rezavé na těch nejméně důstojných místech. Ale když si člověk začne autobus velmi pečlivě (a dlouho) prohlížet, musím uznat, že ten design je dokonalý. Kdybych měl někomu slovy popsat sedmistovkovou Karosu, asi bych to zvládnul. Tohle popsat nejde. To se musí vidět a musí se prozkoumat každá linie, která má vůči svému okolí naprosto nečekaný tvar. Přiznám se, že to byl boj. Takové tvary zmenšit stodvacetkrát a ještě je přizpůsobit plechu nebyl lehký úkol. Ale povedlo se alespoň to hlavní. Ve výsledkuů je to tentokrát trochu v rukou modeláře, jak dobrý autobus z toho vznikne. Ty tvary si musí každý nakoukat sám a snažit se je dodržet i v modelu. Ale nebojte, ode mě žádné brutálně složité lepty čekat nemusíte, stavebnice je opět maximálně uživatelsky přívětivá a s trochou trpělivosti (a tentokrát i zkušeností) si s ní jistě poradí každý.

Na úvod ještě něco k historii, ať jste v obraze, než se na to vrhneme. Autobusy jsou jednoduše řečeno značeny dle výrobce pohonu, určení a délky v metrech, takže ŠM 11 se rovná Škoda (protože motor Škoda) městský 11 metrů dlouhý. ŠL je linkový, ŠD je dálkový. ŠM16.5 je pak jednoduše městský, ale 16.5 metrů dlouhý, tedy kloubový (na ten časem určitě taky dojde). První ŠM11 vyrazila na silnice v roce 1961 jako první představitel této řady. Od ŠM11 se pak odvíjely další verze. Poslední autobusy této řady byly vyrobeny v roce 1981, kdy byly postupně nahrazeny sedmistovkovými Karosami. Pro zájemce o více informací stojí za zmínku stránky o autobusech Š11, kde si můžete například prohlédnout po kliknutí na ikony autobusů v levé části jednotlivé vyráběné verze a jejich odlišnosti v průběhu let, což je pro model praktická záležitost. Běžné ŠM byly vyráběny sériově cca od roku 1965, ŠL od roku 1970 a ŠD dokonce až od roku 1974. U ŠM a ŠL byly první série vzhledově trochu odlišné především vlnitými plechy na bocích a orientací nad předními dveřmi. Na tyto odlišnosti dorazí také malý leptík pro ty, kteří by radši co nejstarší autubusy. Jinak se jednotlivé série liší jen velmi málo a tak to běžného modeláře snad ani zajímat nemusí. Snad jen, že ŠD byly vždy s rovnými plechy a bez bočních orientací.

Stavebnice představují nejpočetnější vyrobené verze, a tak ve většině případů nešlápnete vedle. ŠM je ve verzi 1630, ve výrobě od roku 1973 do roku 1979 (snadným rozdělením nárazníků již od série 1628 z roku 1971).

ŠL je ve verzí 1310 od roku 1973.

A ŠD je ve verzi 2040/2040T od roku 1974. Ze stavebnice ŠD se dají postavit dvě verze – buďto čistokrevná ŠD (jiný nátěr, uprostřed střechy dva nádechy větrání navíc), nebo verze Turist, což je dle značení sice ŠL, ale vzhledově je shodná s ŠD a lišila se jen vybavením a případně druhem sedaček.

Opět je stavebnice z dobře známého plechu síly 0.3 mm, z vnitřní strany jsou vždy drážky pro ohyby. Plech je opět tvrdá mosaz, u tohoto autobusu jí každý modelář výrazně ocení. Sice by se tu možná hodila občas verze mosazi “bláto”, ale dokážu si představit, že ono bláto by po druhém pohybu odpadlo a bylo by po stavebnici. Tady to chce sice trochu víc námahy, ale díly jsou i po naohýbání perfektně pevné a tvarově stabilní.

Základní konstrukce zůstala už od prototypu stejná. Hlavní díl tvoří obě bočnice propojené střechou. Tady si každý bude muset trochu zaohýbat, ale později ukážu, jak na to velmi snadno.

Dále jsou zde příčky, které zpevní hlavní díl a také mu dají jasný tvar.

No a pak jsou tu dvě čela. Každé se liší v detailech. Co se týče práce s nimi, jsou však naprosto stejná. V oknech se ještě nachází blatníky, stěrače, blinkry a gumy na nárazník.

Nedávno jsem počítal počet dílů, a dokonce mi snad počet dílů vyšel větší u sedmistovek, než u Š11.

Z vnitřní strany jsou opět drážky pro ohýbání. Není jich mnoho, je potřeba vzít i tak do rukou kleště a ohýbat v nich, protože na celém čele není kousek rovný. Drážky jsou tedy jako pomoc v těch nejohnutějších místech.

Nápravy, přední opět jako rovná nebo zatočená.

Střešní panel s otvorem pod deklem, pokud by chtěl někdo větrat.

Otvor je skrz celou střechu. V oknech jsou tentokrát nacpané všemožno blbůstky, zde nové mezikusy pro sestavení kol. Prostorem se prostě musí šetřit 🙂

Pojezd je řešen skoro stejně jako u sedmistovek – přesný rám a v něm opět nějaká ta kola.

Náprava Rába, střešní dekly a horní strana čelních světel. Všimněte si, že horní část světel je na krajích proleptaná jen do půlky, ukážu později proč.

Novinkou je, že už na kola nepotřebujete nutně tmel. Postupným vývojem jsem došel k řešení, které je zatím nejpříznivější v poměru potřeby materiálu a výsledného efektu včetně snadnosti práce s koly. O tom také později. Na to slouží nové, větší mezikusy, které jsou zde umístěny mimo jiné v oknech, a také pouze půlky kol pro skryté vnitřní zadní pneumatiky.

Drážky zevnitř střechy pro usnadnění ohýbání.

Rám, kde se nápravy budou tentokrát lepit nad samotný rám. Takže na straně, kde je “podpis” se nenachází díry pro zapadnutí náprav a naopak.

Nárazníky jsou z vnitřní strany nadrážkované v místě ohybů. Nechybí ani jakási imitace tažného zařízení, která by měla být především funkční, pokud někdo bude stavět vlek. Pro běžnou maketu není vhodné osazovat.

Zde opět drobnohled na lišty nad světly, poklopy na střechu a dole kryty matic na přední kola. Ačkoliv jsou kryty umístěny v dutých zadních kolech, musí se ustříhnout pryč.

A pohled na náboje. Shora zleva podložky pod víčka, poté víčka Rába, v pravo pak matice zadního kola. Postup sestavení zmíním dál. Díly jsou navíc, takže se není třeba bát ztráty.

Ještě rychlý pohled na interiéry – starý známý laserovaný karton. Toto je interiér ŠL11.

Toto je ŠM11. Vpodstatě to samé jako u sedmistovek. Nic lepšího se na tom vymyslet nedá. Snad sedadla bývala jen opěrky na tyčích, ale to by se řezalo dost složitě a ještě hůř by se to sestavovalo. Zde ještě chybí pult pod čelní okno, ale ve finální verzi bude.

A toto ŠD11. Opět třívrstvá konstrukce a poté sedačky. Lze použít pro verzi “obyč” i Turist.

A jdeme na sestavení. Jestliže sedmistovky jsou i pro naprosté začátečníky, devítistovky pro mírně pokročilé, tak tohle je taková leptařska “vejška” spíše pro zkušenější modeláře hlavně kvůli ohýbání střechy a čel. To neříkám, abych vás odradil, ale abyste si byli vědomi, že kvůli složitým tvarům už to není jen “pink pink pink a je to”. Model není nijak náročný a dílů je opět jen nezbytné minimum, jen to chce pečlivost při ohýbání základních dílů. I přes to všechno lze stavebnici v pohodě sestavit s naprosto primitivními pomůckami, jako to dělám já.

Když pominu věci jako nůžky a nožík na odřezávání a začišťování dílů, pak už je tu jen páječka 30W čína, pájecí kapalina (momentálně stále na nikl, protože obyčejnou zrovna posledně neměli), pájka (obyčejný cín z GME za 15 korun smotek se osvědčil nejlépe – jednou jsem měl tenhle v pixle se žlutým víčkem a rozhodně se tak pěkně nerozléval, teď si do pixly motám smotky prodávané bez obalu). No a pak už jen zásadní věc – malé kleštičky na ohýbání plechů, ovšem s plochými a trochu širšími čelistmi. Tím se celá ta paráda naohýbá, nic víc nepoužívám.

Ještě než se pustím do stavby, je potřeba poděkovat opět především Rosťopišovi, který poskytl hromadu námětů na zlepšení nebo změny! Takže až budete v komentářích vyjadřovat (snad) radost, tak ho zmiňte, bude mít taky radost 🙂 Takže dnes je figurantem ŠL11, tedy takový nejběžnější zástupce celé řady. ŠL má dvoje úzké dveře, jedny vpředu a jedny uprostřed, stejně jako C734.

Při oddělování z rámečku dejte pozor na tento ťuflík vepředu, v ideálním případě ho využijete. Zadní ťuflík může pryč.

Zde ještě jednou, jen otočeně – vpředu je ťuflík, vzadu není. Z oken jsem vykrájel všechny díly, které v nich jsou. To je jednak z důvodu úspory místa, tím pádem materiálu a tím pádem nižší ceny, a jednak aby leptař nenadával, že tam nechávám moc velké škvíry 🙂 Zatím sice nikdy nenadával, ale není třeba mu dávat záminku 🙂

A už jsem se pomalu mohl pustit do postupného ohýbání dle drážek zevnitř. Zde se v lomech světla pěkně ukazují ony drážky, dle kterých se ohýbá. Je vhodné si pohlídat, aby v každé drážce byl jemný ohyb, než ve třech nic a pak jedna o 90 stupňů, to je určitě jasné.

Můj ohýbací trik jsou opravdu jen tyto kleštičky. Žádné žíhání ani tak něco nedělám. Prostě chňapnu do kleštiček, a klidně rukou trochu ohnu. Zde je zrovna chycena bočnice, z druhé strany je rýha pro ohyb, takže spodní část autobusu zde budu trochu ohýbat. Na bočnici je lepší si pevně podržet horní část, aby nedošlo k nechtěnému prohnutí oken.

Běžně ohnu bočnice víc – dělám to i u sedmistovek. A pak kleštičkami takto přejedu postupně po celé délce bočnice a sevřu. Tím se úhly zase zpátky narovnají do ideální pozice. Kleště to nezvládnou narovnat úplně, prostě trošku zlom nechají, a ta troška je právě to, co potřebuju.

Vystříhané příčky. Přední a zadní. Na zadní je vidět její lehké prohnutí ve spodní části, je to kvůli vykousnutí bočnic, takže je lepší to neprohodit. Když to prohodíte, zas takový rozdíl to není, takže to katastrofa nebude.

A už vpájeno k naohýbané bočnici.

Tím je zajištěna pevnost konstrukce, nikde se to nebude rozlézat, a zároveň máte jistotu, že jste chytili správný tvar. Příčky jsou jednak správně široké, ale také jsou správně pod úhlem, takže spodní část bočnice byste měli mít vždy správně.

Pokud máte horní část bočnice moc svislou nebo naopak moc zkosenou, pak máte špatně i střechu a je potřeba si s tím ještě pohrát. Ale šířku a základní tvar máte zajištěnou.

Je to podobné jako u sedmistovek, celá bočnice je taková prohnutá, nikde rozhodně není nic kolmo k podložce.

A můžu se vrhnout na čela. Ta jsou tvořena s ohledem na naše měřítko a jednoduchost konstrukce, takže je vše v jednom kusu.

Opět kleštičkami ohýbám. Díky drážkám pro ohyb se to dá ohýbat v pohodě. U rámů oken drážky nejsou, tam by to bylo moc křehké, ty jdou ohýbat bez problému i v plné síle materiálu. Důležité je se vyhnout partii světel, ta má zůstat rovně.

A už vpájeno do bočnic. Zde je vidět, jak světla vystupují do okolí. Naohýbat je třeba jednak rám a jednak horní “kšilt”. Vše je potřeba ideálně nasucho vyzkoušet, prostě to musí pasovat. Pokud je to široké, chce to přihnout, pokud je to úzké, chce to trochu uvolnit. Je třeba nezapomenout na to, že čelo je trošku vypouklé i vertikálně, takže ho vyboulit i dopředu do jakéhosi nenápadného tvaru špičky.

Pohled proti čelu. Toto je samozřejmě zadní čelo. Pozná se to podle SPZ (přední má mřížku) a také podle tažného zařízení (přední má opět malé nasávací otvory).

Chce to pájet pečlivě a postupně. Já začínám odspodu, tam se to chytá nejlépe.

A pak pokračuji nahoru, nejlépe propájet okenní rám, tím nehrozí žádné jeho budoucí poškození.

A pak zapájím střechu k čelu. Čelo je umístěné před střechou (nikoliv střecha na čele), takže střechu je třeba případně dodatečně přiohnout dle toho, zda kšilt příléhá nebo ne.

Tady už jsem trochu bojoval, abych si nezalil prolisy v kšiltu. Ale mělo by to být dobré. Běžně zde vzniknou nějaké škvíry, které je vhodné protmelit cínem nebo později tmelem.

A přední čelo. Může se stát, že drážky nejsou úplně skrz. Minule byly v pohodě skrz, tentokrát skrz nejsou, ale stačí jen zajet nůžkami a škvírka se sama roztrhne. Byla to opravdu vlásenkovitá blanka, která zbývala odleptat. Drážky jsou tenké z důvodu, aby moc nerušily, takže jsou na hraně vyrobitelnosti.

Zde už jsem si rozdělal všechny drážky. Přední čelo je na první pohled prostě úplně jiné, zaměnit by se to nemělo. Úplně nahoře uprostřed je zámek, do toho zapadne ten ťuflík na střeše, který jsem vpředu radil nestříhat.

A už naohýbáno. Chce to ideálně trochu nakoukat pár fotek. Spodní část se může zahnout trochu dovnitř jako v reálu.

A už zapájeno. Zde jsem zapájel zámeček, přesto mi tam zůstala škvíra. To je prostě relativně normální, to se potom zatmelí. Zámek umožňuje kontrolu, že střecha je naohýbána pravidelně a připájená přesně uprostřed, tedy že na sebe vše pasuje.

Opět pohled na zapájené čelo včetně okenního rámu. Tím už celá hlavní konstrukce drží pohromadě a můžu se věnovat doplňkům.

Nejdůležitější věc je určitě střešní panel, bez toho by to nešlo. Já ho zase naohýbám takto nepravidelně kleštičkami.

Pak to zase zplácnu co to jde.

A na světě je výsledný, překvapivě pěkně pravidelný a pozvolný, tvar.

Panel je určitě vhodné alespoň na pár místech zapájet. Nejlépe to jde na čelech.

Správná poloha se dá kontrolovat podle otvorů pod budoucími dekly.

Zde už komplet přichyceno. Já přichytávám vždy na čelech a tak 3x na boku. Záleží na kvalitě naohýbání.

Pohled na zadní čelo. Už jsem začal s broušením.

A to proto, abych mohl osadit lištu nad světla. Jak už jsem zmiňoval, lišta  je na okrajích jen v půlce síly materiálu. Zde je dobře vidět, že jsem ohnul přesně za koncem plného materiálu a dále jsem ohýbal přibližný tvar boků světel. Zde jsem ohýbal “dovnitř” a za chvíli zkusím ještě variantu “ven”.

A už napájeno. Vznikla drobná škvíra mezi lištou a světly, to nevypadá zrovna dobře.

Ale cín je mocný pomocník. Podle úhlu naohýbání čela se může stát, že otvor na boku světla nebude zakryt celý, ale to není problém, stejně je třeba to v tomto místě  zatmelit nebo lépe procínovat.

Pro jistotu ještě napájím uprostřed.

A tady už jsem zkusil druhou možnost – zde je ohyb na druhou stranu, tedy ven.

Tento díl jsem vpájel do předního čela.

A pohled na přední čelo. Vypadá to mnohem lépe, takže tento způsob určitě doporučuji spíš.

Oproti zadnímu čelu, kde jsou ty mezery prostě větší. Zase zde platí, že čím pečlivěji se to naohýbá, tím lépe to bude vypadat.

Teď už by to mělo připomínat svojí předlohu.

Nárazníky. Jsou ze dvou vrstev, nepotřebná půjde dospod. Nárazníky jsou skoro totožné, jen jeden má prolisy na odrazky, které se používaly u novějších verzí.

Já použiju ten s prolisy, takže vnitřní nárazník jsem si po stranách trochu zakrátil.

Ohýbat se má jednak podle drážek z vnitřní stany, ale také dle proleptaných ploch pro gumy. Na každé straně dva ohyby. Spájené obě vrstvy by měly vypadat zhruba takto.

A už napájeno na model.

Teď už je to opravud skoro hotový autobus 🙂

Poslední dobou jsem se naučil pájet zrcátka už předtím. Sice je to náročnější na přesnost (proto jsem to dřív nedělal, teď už si spíš troufnu), ale výdrž je nesrovnatelná s lepením na konci stavby.

Zde tedy z tohoto pohledu vše důležité osazeno, cín přebroušen.

Když se střecha správně zapájí, vznikne i efekt zkosené střechy v přední části, ač se s tímto efektem ve stavebnici primárně nepočítá. Šikovný modelář si poradí, běžný modelář to nevyužije.

Tentokrát už jsem pájel celkem čistě, jsem s tím sám pro sebe spokojený. Mám vždycky radost když vidím, že s každým modelem ho pájím trochu lépe. Pájení jsem se bál, ale pomáhá na to prostě jen cvičit. Klidně na nějakých odřezcích plechů, hlavně zkoušet a opakovat.

Další bude zadní nárazník. Opět verze s a bez prolisů na odrazky. Zadní nárazníky jsou takto krátké, protože uprostřed jsou přerušené tažným zařízením na vleky.

Takže takto osazeno.

Na střechu dvě vrstvy deklů. Kdo by je chtěl otevřít, může. Proto je pod nimi ta díra skrz všechny vrstvy až do interiéru.

V čelních oknech byly umístěny ještě tyto zvláštní díly (4x). To velké je blatník. To zkosené je stěrač. Ty větší obdélníčky jsou blinkry na bok čela (z druhé strany drážka v polovině pro lepší ohýbání dle tvaru čela), to nejmenší jsou pak gumy na nárazníky. Všech malých dílů je víc, takže by neměl být problém.

Rám z horní strany. Zámky pro nápravy jsou zde – nápravy se budou lepit shora.

Spodní část s popisem stavebnice.

Nápravy, mezikusy tentokrát už jen do zásoby a na proložení zadních tupláků. To zvlášť je funkční tažné zařízení, to maličké vpravo od něj je samotný plech, ve kterém je tažné uloženo. Závěs není vhodné osazovat na makety stavebnic, tam by moc koukal ven. Pouze v případě, že jí plánujete propojit s nějakým vlekem (leptané oje, kola a nápravy pro vlastní stavby vleků jsou k dostání v eshopu).

Nápravy jsou shodné s novějšími Karosami, i princip sestavení zůstal. Někdy zatracovaný, ale pořád ještě nejsnadněji dostupný způsob umožňující všem mít snadno a rychle pěkná, rozměrově a tvarově odpovídající, a také kulatá (ani to není úplně běžné) kola.

Takže z téhle drobotiny jdu teď sestavit kola. Nejlepší je tyhle dílky odhazovat při stavbě skříně do nějakého víčka, aby se nic nepoztrácelo.

Přední nápravy samozřejmě jak rovné, tak zatočené.

Jiné jsou samozřejmě ráfky. Nově jsou všechny malé mezikusy nahrazeny takovýmito “čtvrtkusy”, se kterými se mnohem pohodlněji pracuje a umožňují vynechat tmelení kol.

Zadní náprava. Spolu s přední rovnou je možno je vyřezat takto pohromadě a jen přehnout a přilepit oba díly k sobě.

A už hotovo.

Postup sestavení zadní vnitřní pneumatiky. Půlkolo, dvě čtvrtkola, půlkolo, dvě čtvrtkola a zase půlkolo. Celkem 7 vrstev. Půlkola a čtvrtkola jsou zvolena z důvodu výrazné úspory materiálu. Ve výsledku jsou pod autobusem vidět pouze kousíčky kol, takže není nutné je modelovat v celém jejich tvaru, ale stačí pouze ta viditelná část.

Už navlečeno. Takto zakápnu lepidlem a nechám chvíli proschnout.

Je potřeba zde dát pozor na to, že nápravy se budou lepit nad rám. U sedmistovek se lepí pod rám. Podle toho je třeba přizpůsobit orientaci půlkola.

Mezi zadní pneumatiky přijde jeden malý mezikus pro vznik mezery mezi koly. Známé již ze sedmistovek.

Na místě.

A nyní je možno sestavit vnější kolo. První vrstva je další půlkolo nebo celé kolo (podle toho, na co bylo ve stavebnici místo), dále pak tvarovaný ráfek (ten sice nebude skoro vidět, ale je tam), dále duté kolo s maticemi uvnitř (matice není třeba oddělovat, stačí nalepit přímo s nimi) a dále čtyři dutá kola.

Takto vypadá kolo celé sestavené.

Ani mezi vnitřními koly teď nic neprosvítá skrz, a to jsem nic nemusel tmelit. Kdo chce, může stále tmelit, ale věřte mi, že pod autobusem na vnitřním kole si toho opravdu nikdo nevšimne.

Ještě zbývá osadit náboj. Zadní náboj začíná maticemi (ty už jsou na místě), poté dva malé dílky, jeden velký, a jedno víčko navrch. Náprava je kratší, takže poslední vrstvy už se nenavlékají, ale lepí do kapičky lepidla na předchozí vrstvu. Všechny tyto malé dílky jsou navíc, pokud by se něco poztrácelo.

Takto vypadá sestavená náprava. Vespod jsou vidět stále matice.

Pozor na to, že ve dvou dutých kolech jsou umístěny kryty matic předních kol. Ty je třeba vyříznout předem – nesplést s maticemi na zadní kolo (plné kolečko jen s drážkou uprostřed).

A už nápravy osazené na rámu. Takto budou nápravy sedět na rámu, takže je třeba je pořádně přilepit, možná lépe dokonce připájet, aby spoje unesly celý autobus.

Je vhodné vyzkoušet, jak celý rám pasuje do skříně. Mělo by to pasovat opravdu těsně, rám má mimo jiné funkci výztuhy, takže by měl vyjít hodně přesně do rámu. Zámky na bocích jsou upraveny, aby nebyly moc dlouhé a tím nepoškozovaly vnější lak nebo obtisky. Pokud někde něco nepasuje (hrozí například na čelech, pokud jste cínovali jako smyslů zbavení), je možno snadno zastřihnout cokoliv nůžkami.

Přední kolo se skládá stejně jako vnitřní zadní v pořadí “plné kolo – dva čtvrtkusy – plné kolo – dva čtvrtkusy – plné kolo s motivem ráfku” a na takto sestavené kolo přijde ještě kryt matic a dovnitř krytu matic ještě může přijít malý náboj. Přední kolo je pak možné protmelit z horní strany – každý si nejlépe vyzkouší, jestli je to nutné. Především pro vytočená přední kola to nutné bude. Ale ani na takovou operaci není třeba shánět přímo tmel. Já poslední dobou tmelím čímkoliv, co je hustší a umí slušně zatuhnout – například Herkules, ClearFix nebo hustá barva. Když se to trochu propadne, dá se to udělat ještě jednou, nebo to po natření není vůbec vidět.

Takto vypadá přední nápravy při pohledu zespodu, tedy od země. Opět nic neprosvítá.

A zadní náprava. Tím je rám s koly připravený, operace na 10 – 15 minut.

Nyní můžou přijít na řadu interiéry. Interiér ŠL11 a jeho stavba.

Nejprve jako vždy první vrstva.

A pak druhá vrstva se sedačkami.

A nalepené sedačky. Sedačky jsou shodné se sedmistovkami, daly by se tam technologicky vyřezávat nějaké otvory, ale tak blbě by se to skládalo, že to nemá smysl.

Vpředu je rovnou součásti základních vrstev sedačka řidiče, za ní je malá drážka pro osazení příčky za řidičem, úplně vpředu je výkus na osazení podstavce palubní desky, a to poslední uprostřed fotky je opěrka řidiče, která se lepí zvlášť.

Takto to vypadá osazené.

Zbyly mi z leptu ještě tyhle dvě věcičky – to vlevo je přední SPZ, to vpravo býval kryt matic, ale postupem času to bylo přijato za volant.

Takže jsem osadil vodorovnou část palubní desky, před řidiče přijde malý lichoběžníček jako kaplička budíků, a před ně leptaný volant.

Zespodu opět dobře známé příčky.

A už slepeno s interiérem. Zde je vidět, že to tmelení předního kola v rovné poloze možná nebude tak akutní, jak se zdálo.

A už sestavený model zapózuje, než budou mít zaměstnanci lakovny čas se o něj trochu postarat. Ještě jsou na něm připájené blatníky. Ty lze lepit, ale kapka cínu to samozřejmě pojistí navěky.

Takže zatím si autobus odpočine a bude čekat nejdříve na základovku, pak na tmelení (to tam určitě bude třeba) a pak na lak a obtisky.

Tady je vidět, že kola jsou ideálně zapuštěná pod autobusem, výška autobusu je ideální.

Celkově jsou tvary povedené. Když už Rosťopiš řekne, že to odpovídá, tak to asi opravdu odpovídá 🙂

Čeho si lze na této fotce všimnout je, že zadní pětisedačka není namáčknutá na sklo. To není kvůli příčce ve skříni možné. Kdo by toto vyžadoval, musí si pětku nalepit sám někam na příčku a patřičně při tom sedačku upravit.

Inteirér je hodně tmavý oproti sedmistovkám, což způsobují malá okna. Na čtení knih to vevnitř moc není, alespoň bude mít Jirka důvod dát dovnitř osvětlení 🙂

Naopak co je dobře vyřešené, že palubní deska přední příčku bohatě přesahuje a tak pod předním oknem není téměř žádná mezera, což vypadá jednoduše dobře.

Zde pohled opět do kabiny. Volant, kaplička budíků, a celá přední deska. Je tam k čelnímu sklu nějaká mezera ponechaná, ale je třeba počítat, že mezi to přijde ještě zasklení.

Interiér je pak samozřejmě nutné osazovat nejprve nasunutím palubní desky nad příčku a zacvaknutím předního zámku rámu do příčky, a pak postupně pokračovat dozadu přes boční zámky.

No a pokud jste si dali záležet a nezalili celý model cínem (to se mi už taky stalo, chce to pomalu a citlivě), tak by měla kompletně sestavená stavebnice vypadat zhruba takto 🙂

Pokud bude vypadat lépe, tak je to samozřejmě lepší – tím totiž nechci nijak říct, že ta moje je nějaký etalon kvality, to rozhodně ne 🙂

Nyní se tedy již můžu vrhnout na barevnou úpravu. Skříň po omytí jarovou vodou stříkám tmavě šedou základovkou ve spreji. Ta ukáže, kde je ještě třeba sem tam něco dotmelit (poslední dobou tmelím například tak, že zevnitř malé otvory naplním štětcem obyčejnou barvou, která pěkně zavzlíná a po zaschnutí je po škvírce. Poté taktéž ve spreji nastříkám skříň barvou slonovinové kosti.

Pozor je třeba dát hlavně na odstranění škvírek v okolí lišty nad světly, v této fázi by tam škvíra moc prosvítala.

Stejně tak pod střešním panelem můžou vzniknout nevzhledné mezery.

Pozor na to, že ŠL| a ŠM byly slonovinové, ale ŠD byly světle šedé.

Pokračuji v barevné úpravě interiéru. Já jsem zvýraznil přední pult světlou, ať za čelním oknem pěkně svítí. Ale originální byly černé, díky za poznámky v komentářích.

Zbytek vnitřku je relativně jedno, fotky to sice vytáhnou ale za běžného osvětlení je opravdu jen poznat, že vevnitř něco je.

Ráfky by měly být středně šedé. Kola já jsem tentokrát zkoušel natírat nějakou starší barvou odstínu asfaltu, vypadá to sice trochu hnědě ale pod kastlí to pak vypadá dobře.

Rosťopiš připravil kompletní sortiment obtisků pro stavebnice. Univerzální sady, které jsou běžně součástí stavebnice. Je na nich vše nezbytné, tedy loga ČSAD, SPZ a světla (ta je vhodná pod obtisk natřít nějakou metalickou barvou).

Sada ŠM obsahuje jednak pruhy s číslem a jednak pruhy bez čísel, takže je možné je využít na různé dopravní podniky po celém Československu.

Obtisky ŠD a ŠL Turist (tedy oba pro dálkové stavebnice ŠD). Všechny velké sady jsou na čirém papíře, jen malé aršíky jsou na bílém papíře. Malé papíry obsahují SPZ, cedule a další drobnosti. ŠD Turist se dá rozeznat od klasické ŠL bílým proužkem v horním pruhu. Byla to vlastně vzhledem ŠD, ale vnitřkem nebyla tak dobře vybavená jako klaická ŠD a byl to tak takový mezistupeň mezi čistě linkovou a luxusně vybavenou dálkovou verzí. Turisty byly využívány na kratší dálkové tratě, nebo je lze ještě dodnes potkat například u různých sportovních klubů. Klasická ŠD je ve vínovém provedení pruhů, a je na výběr mezi horním pruhem bez popisků nebo s horním pruhem včetně log ČSAD a nápisu Československá státní autobusová doprava Banská Bystrica (samozřejmě ve slovenštině). Opět odpovídají obtisky plně skutečným předlohám.

Po obtisknutí je třeba dotřít případné nedostatky nebo prostory kolem nárazníků, které obtisky nezvládnou pokrýt, a může se jít na závěrečné laky jako obvykle. Pozor na laky ze sprejů, zrovna dneska jsem viděl u kolegy sedmistovku, která měla trochu rozežrané obtisky právě kvůli přestřiku lakem ze spreje (ač byl akrylový).

Pod světla je vhodné kápnout před apliací obtisku nějakou metalickou barvu. Pěkně to vytáhne světla jako taková, a obtiskem se pak dodělá rámeček.

Pokud jsem neosadil blinkry na čelech před stříkáním, tak je vhodné je dolepit teď a natřít něčím mezi oranžovou a hnědou. U ŠM a ŠD se můžou osadit hned, u ŠL je to otázka. ŠL má totiž v místě blinkrů zrovna úzký modrý pruh, takže buďto se musí zkracovat pruh před nanesením, nebo lepit blinkry až na obtisknuté pruhy.

Zasklívání je pak jednoduché fólií zevnitř, malá skla nad bočními okny jsem zasklil ekvivalentem Clearfixu. O tom zase příště, ať mi zůstane zase nějaké zajímavé téma na články.

Čelní okna jsou také fólií, chce to najít co nejtenčí. Já jí ještě před aplikací naohýbal v kleštickách, aby nepružila a dala se volně vložit do čela a jen zalepit.

Pak už jen dotřít detaily jako zrcátka a autobus je hotový.

Takto vypadá autobus zespodu, je jasné, že nápravy jsou zevnitř rámu. V pneumatikách je i vzorek, který se tvoří sám vrstvením dílů 🙂

Nakonec nebyla stavba vůbec tak náročná jak jsem očekával. Ohýbání jde rychle a po spájení pěti dílů je autobus téměř hotový.

Takže záměr se povedl. Stavebnice není překomplikovaná, takže jí s trochou pečlivosti může stále složit každý.

A jak dopadla prototypová ŠM11 z prosince?

První prototyp samozřejmě nebyl tak tvarově vyladěný, přesto z něj jde tušit, jak konečný výsledek ma zhruba dopadnout. Především je rozdíl v tvaru předních světel, takže jen tak informativně.

Celého zasklení autobusu se v tomto případě týká stejný odkaz na budoucí článek, jako v případě zasklení pouze malých bočních skel u ŠL11. Počkejte si na příště, zatím se kochejte ešemkou.

A oba moje prozatím hotové autobusy můžou zajet do garáže.

Tím je prozatím projekt Š11 splněn, já se budu těšit na další modely, které si ze stavebnic postavím.

A do budoucna je možno se zase těšit na nějaké speciály postavené na základě autobusů Š11 a taky na již zmíněnou ŠM16.5.

Takže z mé strany vše, štafetu předávám fotkám od Rosťopiše.

Hotová ŠM11, autorem Rosťopiš. Gumy kolem dveří má natřené fixkou, což jsem také zkoušel, a možná sem dám fotku někdy jindy pro pobavení, jak to nemá vypadat. Do budoucna se budu snažit to vyřešit alespoň pro sebe obtisky.

Je to pražská ŠM, ale kromě loga na boku by stejně tak mohla patřit pod jakýkoliv jiný dopravní podnik.

Rosťopiš má moc pěkně provedené zasklení tenkou fólií.

Ze zasklívání jsem měl já osobně strach, ale jde to překvapivě snadno a možná i rychleji než u sedmistovek tím, že nemusí člověk přesně vyřezávat fólii do okna, takže z toho není třeba mít vůbec obavy.

A Rosťopišova ŠD ve verzi s popisky na bočním pruhu.

Jediné, co už jsem u Rosťopiše reklamoval a čeho si člověk všimne zřejmě až na fotce, je interiér stoupající směrem dozadu, což je určitě jen chyba vsazení interiéru dovnitř, ne chyba interiéru samotného.

Sedačky jsou zřejmě ponechané v barvě kartonu, kdy v tomto případě výborně imitují barevné provedení originálních předloh.

Jinak jeho autobusům samozřejmě nejde nic vytknout. Všimněte si nenápadných nádechů uprostřed střechy po jejích stranách, to jsou nádechy čerstvého vzduchu do tunelu nad sedačky, tedy předchůdce těch velkých “uší” známých z LC736 v zadní části střechy. Tím se právě liší navenek ŠD11 od ŠL11 Turist.

Kdyby měl Rosťopiš složenou už i ŠL (nemá, tu mám složenou já), tak by zde místo C744 byla ŠL11. Ale alespoň nás Rosťopiš namlsal nenápadně na někdy příště, kdy bude článek o jeho C744 s funkční harmonikou.

A na úplný závěr malá zajímavůstka, které si možná né každý všimne – až někdy pojedete kolem zastávky (je jedno, jestli ve městě nebo na venkově), zkuste se dívat na zastávkové stojany. Na některých lze ještě dnes spatřit ŠM11 ve znaku. Tato konkrétně je dobře ukrytá na cestě mezi Borovými Lady a Horní Vltavicí na Šumavě.

Kde sehnat stavebnice je už nyní velmi jednoduchá odpověď…

Stavebnici ŠM11 můžete objednávat na e-shopu MojeTT.cz >>>
Stavebnici ŠL11 můžete objednávat na e-shopu MojeTT.cz >>>
Stavebnici ŠD11 můžete objednávat na e-shopu MojeTT.cz >>>

A na závěr snad jen krátká zpráva, aby se předešlo několika stejným komentářům: v H0 ani v N se zatím nic nechystá, tak si zatím užívejte v obou měřítkách možnost si postavit sedmistovky, které jsou rovněž na e-shopu 🙂