B731 & B732: městské Karosy na míru

Dnes to bude zase modelování na základě určité konkrétní předlohy. Většinou byly zdejší autobusy stavěné do kategorie “Karosa s modrými pruhy”, dnes tomu bude trochu jinak. Pro ukázku variability leptané stavebnice je tady článek o stavbě dvou pražských konkrétních vozů.

Leptané stavebnice autobusů už jsou tady tak profláklé, že to až některým leze krkem 🙂 Proto bude tenhle článek pojatý trošku jinak. Nebudu už dokola popisovat jak přesně který dílek kam patří a kde ho na aršíku najdete. Omezím se jenom na popsání odlišností, mých vychytávek a možných vylepšení stavebnice. Možná až teď vám dojde, jak je stavebnice variabilní, a že z ní jde sestavit i vůz přesně odpovídající konkrétní předloze.

Tentokrát to bude opět o dvou modelech. Stavbu budu popisovat souběžně s tím, že upozorním na vzájemné odlišnosti. To základní bude ale platit pro oba modey stejně. Některé věci vám možná přijdou zbytečné, já je ale na modelech chci a alespoň poslouží pro demonstraci kam až jde při sestavování leptů zajít. Ona totiž ani hranatá Karosa není zase tak úplně hranatá, takže na řadu se dostane zaoblování karoserie, různé doplňky a hlavně vlastní obtisk.

Modely jsou tvořené na základě skutečných autobusů DP Praha. Oba svým způsobem vybočují z řady, jejich příběh je nepatně zajímavější (jak pro koho 🙂 )než “jezdil a pak ho sešrotovali”. Stavět budu vpodstatě první a poslední sedmistovku ze zdejší garáže Řepy. Prvním vozem je Karosa B732.20 čísla 5292. Sice to není úplně první Karosa 700 v Praze, ale byla dodaná v rámci vůbec první vyrobené série městských “turbo” Karos na začátku roku 1987. Nějakou dobu jezdila, v roce 1998 absolvovala generální opravu (pak měla sloužit dalších 5-6 let), avšak vzhledem k zachovalosti sloužila ještě v roce 2009 na linkách spojujících letiště s městem. Vzhledem k věku to nebyl žádný vrak, ikdyž tou dobou už to byla několik let poslední Karosa B732.20 u DP Praha. Následujícího roku začaly platit standardy kvality stanovené Ropidem, ve kterých se mimo jiné píše, že nesmí být na linky nasazován vůz starší dvaceti let. 5292 tohe s bohatou rezervou překračovala, což znamenalo její konec.

Druhým vozem je B731.1659 čísla 7252. Ta byla dodaná v roce 1995, jako poslední série krátkých sedmistovek do Prahy. Dost možná to byly vůbec poslední vyrobené městské sedmistovky, následující rok už frčela výroba řady 900. Je to sice pořád ještě B731, ale krom karosérie se liší prakticky vším, pohon je téměř stejný jako u novějších B931. Tenhle typ s motorem Renault a čtyřkvaltovým automatem ZF nikde jinde nejezdí, dodán byl jenom do Prahy (až po odprodejích vyřazených vozů ho mají i jiní dopravci). Vůz 7252 zůstal jako poslední mohykán v garáži Řepy i v současnosti a je zde tak poslední krátkou karosou 700. Necelou desítku vozů prošlých před pár lety opravou má ještě Klíčov, ani ty ale nečeká dlouhá budoucnost a zanedlouho tak bude Praha bez sedmistvek (posledních pár B741 je na tom stejně).

Kdo během úvodu usnul, nechť se propleskne, začínáme stavět. (Příště si ten nudný dlouhý úvod pokusím odpustit, ale je to podobné, jako když Sheldon v TBBT natáčel seriál o vlajkách, prostě musím ty vědomosti dostat z hlavy 😀 )  Tohle jsou zhruba součásti potřebné k sestavení jednoho autobusu. Možná je tu něco lehce navíc, možná je něčeho míň, mám všechny stavebnice v jednom pytlíku, takže se mi v tom těžko orientuje. Lept odpovídá staršímu provedení, takže střešní deklíky s reliéfem mám zvlášť, teď už jsou součástí základního plechu, stejně jako kola.

Na oba autobusy poslouží úplně stejný základ. Různé odlišnosti přijdou doplnit až během stavby. Začal jsem vystříhnutím (ano, opravdu díly z plechu vystřihuji obyčejnými nůžkami, je to snadná a čistá práce) základních dílů. Dva boky, střecha a zadní panel.

Já budu podle skutečnosti zaoblovat zadní části bočnic. Takže jsem odstřihl ze střechy boční zámky a hranu zastříhl od oka do obloučku. Rovněž jsem nastříhl zadek boků v místě lišty pod výdechem od motoru. Zadní čelo jsem zůžil, ale zámky jsem si ponechal.

Ty jsou až doteď původní délky, takže můžete vidět o kolik jsem zhruba čelo zůžil. Zámky dobře slouží pro kontrolu střihu (jestli jsem na obou koncích ubral stejně), později je taky zastřihnu, aby mi z autobusu netrčely. Taky je vidět nastřižení zadích rohů bočnic, vyrobil jsem tam takové hodně ostré “V” výseče.

Další kulacený prvek bude střecha. U té jsem vystříhal taky “V” škvíry. Směřují vždycky z rohu střechy k podélnému švu. Je to od oka, žádné zbytečné zdržování…

Detail na zastřiženou zadní část (nastřižení končí před vybráním pro stropní deklík)…

…a přední část. Tady vede střih až ke švům.

Z rubu asi takto (nic vám to neřekne ale lepší než tu fotku vyhodit 🙂 ).

To je z nastřihávání všechno, odteď budeme jenom ohýbat. Střechu rozhodně doporučuju vyžíhat, ohýbání pak jde skoro samo. Vyžíhání není žádná věda, prostě jsem díl chytil do kombinaček a držel v plameni plynového sporáku. Když začne měnit barvu do modra, zchladím ho vodou a tak to jde dokud není stejně upravená celá plocha dílu. Po procedůře hraje střecha krásně všemi barvami 🙂

Naohýbáme i boky. Nejdřív dlouhý vodorovný ohyb pod okny (vždycky drážky projedu napřed párkrát žiletkovou pilkou, pak se to ohýbá snáz a pravidelněji), potom kleštěmi zahnu zadní část boků do obliny.

Není to tak složité jak to vypadá. Když se něco nepovede, dá se tvar vrátit a zkusit trefit znova. Zaoblení není tak ostré, spíš je to pozvolný mírný oblouček. Nakonec zahnu i čelní zešikmení.

A naohýbám střechu. Díky vyžíhání to jde snadno a navíc se díl ohýbá rovnoměrně, ne podle vyleptaných drážek. Ohýbám podle kulaté tuby lepidla, potom oblouk dorovnám jenom tak mezi prsty. Konce střechy doohýbám kleštičkami.

Každý konec by měl být ale naohýbaný trochu jinak. Přední část je tvarovaná tak, aby čelní hrana byly přád vodorovná. Je to vidět na fotce, když střechu připlácnu ke stolu, po obvodu k němu doléhá.

To naopak zadní hrana je tvarovaná do oblouku. Jak vidíte, k podložce nedoléhá.

Další úprava bude trochu náročnější na přesnost. Protože jeden z autobusů bude vybaven elektronickými transparenty zobrazování linky, musí se tak jako ve skutečnosti z jednoho okna odstranit šoupací větračky. Je to poslední velké okno v bočnici s dveřmi. Příčku jsem vyřízl skalpelem…

…a opatrně umístil do vedlejšího okna. Budou tak vedle sebe dvě okna s větračkami. Takhle se to teď musí zapájet ještě před dalším skládáním autobusu. Já vzal bočnici, umístil větračku a oba díly přetáhl izolepou, čímž jsem je zafixoval na podložce a tak se mi při pájení nemohlo nic pohnout.

A jedním vrzem pak celé karoserie spájím. Napřed obě bočnice ke střeše, pak doplním zadní čelo a nakonec předem trochu ohnuté přední čelo.

Jak je vidět, moc si s pájením hlavu nelámu. Radši dávám cínu víc, ať je co brousit a nemusím dodatečně tmelit.

Ono to vypadá docela hnusně…

…ale stačí pár tahů šmirglem (klidně hrubším) a je zarovnáno.

Zůstaly jenom pěkně plynulé tvary. Nikde nejsou žádné spáry a propadliny. A je to hned hotové.

Pohled shora ukazuje jak moc je zaoblená zadní část.

Zdá se to jako nepatrnost, ale pro mě to je důležitý vzhledový prvek autobusu. I při malém zaoblení to při různých pohledech udělá celkem dost.

Tohle mě na sedmistovkách baví. Zdá se, že je to krabice, ale přitom vlastně krom oken není nikde úplně rovná plocha a jednotlivé linie jsou navzájem celkem promyšleně provázané. Hlavně proto mohlo vzniknout na sedmistovkách tolik variant nátěrů, ketré všechny vypadají čistě a přirozeně. Mimochodem autorem designu těchhle autobusů je Zdeněk Rosák, bratr “profláklejšího” moderátora Jana Rosáka.

A zase ptačí pohled, tentokrát na přední partie.

Přední čelo sestavuji zvlášť. Do samotného čela vpájím masku chladiče s požadovaným tvarem světel, sestavu lehce ohnu a následně vpájím mezi bočnice.

Pájené spoje jsou pevné a trvanlivé. Můžu proto třeba určitá místa pořád i na spájeném modelu doohýbávat jak potřebuju.

Tady vidíte, že všechno pájím hlavně zvenčí. Je to hlavně kvůli mojí lenosti. Jednak nemusím později nic tmelit, protože jenom obrousím přebytky cínu a taky mi nebude později uvnitř skříně nic vadit při zasklívání.

Na téhle fotce je (byť blbě) vidět díl dopájený na přední hranu střechy, který tvoří vypouklost budoucího čelního okna. Ten pájím vždycky až nakonec do sestavené kastle (ještě před broušením cínu samozřejmě).

Odteď všechno lepím vteřiňákem, pevnost modelu už mám zaručenou. Na řadu přišly nárazníky. Ty leptané mi ale přijdou moc slabé, proto jsem je podlepil kartonem (ne moc silným).

Zadní nárazník celý, přední nárazník jenom ve střední části (bez boků, které přijdou ohout).

Na střechu jsem dolepil větrání. Autobus 5292 dostal při generální opravě navíc ještě jeden dekl do přední části střechy (tahle úprava byla v Praze celkem rozšířená, postupně jí měly skoro všechny vozy).

Taky jsem dolepil gumové dorazy na přední nárazník a blinkry na boky.

Umístit přšla SPZ, světla a zadní nárazník. Zadní nárazník se musí taky zastřihnout, protože jsme zužovali čelo. A taky musíme dát pozor na zvolený typnárazníku. Vpodstatě se dá říct, že všechny turbo karosy vyrobené do roku 1994 měly výfuk v nárazníku. Ty novější (poznávacím znakem je hlavně mřížka mezichladiče na bočnici) už ale ne, takže pro tohle provedení díl nárazníku nalepíme hladkou stranou ven. 5292 má výfuk v nárazníku, 7252 už ne.

A pomalu je hotovo. Ještě nakonec připájím jednu věc a to jsou zpětná zrcátka. Lepená totiž moc nevydrží, pájený spoj je mnohem pevnější. Ne každý si ale na pájení takové titěrnosti troufne.

A hurá na základovku. Já mám základovku jako bílý sprej, takže rovnou i barevná úprava. Ještě před nástřikem jsem ale doplnil drobnosti na střechy obou vozů. 5292 má za předním stropním deklíkem podlouhlou “pyramidku” krytu antény, 7252 v současnosti vozí nad místem řidiče klimatizaci (ona to není ani moc klimatizace spíš takový lepší fukárek). Oba díly jsem vybrousil z plastové destičky a nalepil vteřiňákem.

Tyhle drobnosti by si měl každý pohlídat podle fotek autobusů, dost často se totiž detaily mění. Třeba 7252 z výroby měla klasické 3 větráčky a zadní dekl. Později byl doplněn přední dekl (a střecha vypadala stejně jako na 5292), teď už ale zase nemá přední dekl ani pyramidku a naopak je doplněna klimatizace.

Vzhledem k vychytrale zvolené bílé základovce se nemusí nic barvit, protože všechny pruhy vyřeším pomocí obtisků. Tedy krom nárazníků, ty by se obtiskovaly blbě. Proto jsem je narychlo vymaskoval a stříknul akrylovou 60L (to je nejčervenější červená od Agamy a je na ní kalibrovaná barva obtiskových pruhů). Na voze 5292 jsem rovnou červeně natřel  zvonky nad dveřmi.

Ke slovu se dostávají obtisky. Opět jsem vytvořil svojí sadu obsahující všechno potřebné. Je rozložená na dvou aršících a obsahuje pruhy s odpovídajícími evidenčními čísly, SPZ, loga, značky, nějaké ty reklamy, několik linek na výběr… Vpodstatě se z toho dá obtisknout autobus od roku 1986 až do současnosti, jsou tam všechno loga DP a mimo to jako bonus i nějaké znaky ČSAD.

Během chvíle je obtisknuto. Všechno co je vidět na fotkách je součástí obtisku. Pruhy totiž obsahují i lišty na karoserii, zámky vík a odrazky. Je tam tedy “automaticky” spousta detailů, které by se těžko jinak dobarvovaly.

B732.20 5292 je obtištěná klasickými pruhy.

Na obou bocích je navíc nalepená podélná reklama.

Předek standartní, tam není co vymýšlet. Na zádi je nalepeno rychlostní omezení 80 km/h.

B731.1659 má taky standartní pruhy (ale s jiným číslem, v sadě jsou obtisky na dva autobusy a jde to různě kombinovat)…

…a k tomu i reklamy na dveřích. To bylo jeden čas velmi rozšířené (obvykle se nová vlna vyskytne pokaždé, když Michal David napíše nový muzikál 🙂 ), v mojí sadě jsou na výběr reklamy tyhle (ani nevím na co přesně jsou, ale je to kreslené podle reálu) a ještě jedna sada lákající na film o Harrym Potterovi. Na zádi je nalepená “sedmdesátka”. Obecně měly vozy B731 (tedy s automatickou převodovkou) “70” a B732 (manuální převodovka) “80”. Tahle B731 má ještě na boku za posledními dveřmi mřížku mezichladiče a proto také není v nárazníku díra na výfuk.

Aby byly autobusy kompletní, chybí podvozek. Tady není co vymýšlet, prostě jsem ho sestavil. Každé kolo je z pěti “koleček” a dvou “podložek”. U autobusů B732.20 byly použité jiné přední nápravy než u pozdějších sérií a kola měla menší rozchod. Proto jsem je i v modelu nalepil na nápravu blíž k sobě než u druhého podvozku.

Zadní nápravy jsou u obou vozů stejné.

U obou jsem ale trochu nápravu, na kterou se kolečka nasouvají zkrátil. Použil jsem totiž jenom 3 vrstvy vnitřního náboje. Všechny turbo Karosy měly z výroby už nápravy bez kolových redukcí, takže jsou náboje v disku docela utopené.

Celý podvozek jsem stříknul černou základovkou ze spreje a stříbrně dotřel disky kol. Zpětně jsem černě znova natřel kryty matic na předních kolech.

A jdeme na laserovaný interiér. Oba vozy ho budou mít až na jednu sedačku stejný. Uspořádání interiéru se ale u skutečných autobusů liší. Původně byl totiž prostor pro kočárek naproti zadním dveřím, poslední sedmistovky už ho měly ale naproti prostředním dveřím. Dopravní podniky si to různě upravovaly při opravách. V Praze se kočárky postupně u všech autobusů soustředily do střední části. Stavebnice interiéru počítá se vším, nepotřebníé sedačky se prostě odříznou.

A máme sestaveno a nalepeno na podvozek. Lepeno kompletně řídkým vteřińákem.

Jako volant jsem použil zbylý dílek z leptíku detailů kol. Palubní desku jsem před nalepením dole zkrátil zhruba o milimetr, aby mi za předním oknem tak nečouhala.

Sedačky jsou potažené černou koženkou, takže jsem je natřel černou lihovou barvou.

I zezadu. Podlaha je nechaná v barvě kartonu.

Stanoviště řidiče a první dvojsedačky.

Oba interiéry se u mě liší zadními sedadly. B732 má dvojdsedačku, B731 trojsedačku. Je to dané tím, že B732 byla vyrobená s plošinkou zadu, ale při GO se přemístila doprostřed. Kdežto B731.1659 byly už z výroby s plošinkou uprostřed a tyhle vozy měly vzadu sedačky tři.

Pomalu se blížíme do finále. V téhlé fázi je dobré autobus dobarvit (blinkry, zrcátka, světla…), přestříknout lakem a zasklít. Já vždycky zevnitř karoserie nalepím dva dlouhé pásky na celé boky, zadní okno je přesně vystřižený tvar a přední taktéž. Přední okno dělám jako takové hrnaté “U”, včetně malých bočních vysokých oken. Chce to trochu zkoušení při ohýbání a zastříhávání ale tak hrozné jak se to zdá to není.

Tedy pokud neplánujeme mít autobus úplně matný nebo patinovaný plošně pistolí. Matný lak ani další barva se totiž nesmí na okna dostat. Po zasklení jsem mohl na okna nanést poslední obtisky, což jsou cedule s čísly linek a na autobus 5292 vždycky do posledního velkého okna text inforující o proběhlé generální opravě.

5292 má ještě klasické plechové cedulky s označením linky (z tohohle pohledu to taky byl jeden z posledních autobusů).

7252 už po zasklení dostala jenom tři elektronické transparenty.

Linek jsem dal do obtisků víc na výběr (jak plechové, tak digitální). Jsou tam taky samolepky s logy jednotlivých garáží, alety jdou použít jenom pro V. epochu.

Vpodstatě nezbývá než secvaknout pojezd a karoserii dohromady. Já to dělám nasucho, celky k sobě nelepím a jsou pořád rozebírací. Podle potřeby je nutné zastřihnout zámky na podvozcích. Mě karoserie drží vpodstatě jenom na těch bočních malých a bohatě to stačí.

Po zasklení ještě většinou okna přetřu pořádnou dávkou sidoluxu. Vypadají pak, že jsou přilepená naprosto přesně k bočnicícm (což nejsou 😀 ) a učiní je to dokonale průhlednými.

Kdo by chtěl stavět naprosto čisté vozy, v tomhle místě může skončit.

Jedna srovnávací fotečka. Na první pohled dva úplně stejné autobusy, ale v detailech se liší dost. Například horní 5292 nemá na předních dveřích plastové madlo (dolní 7252 ho má řešené obtiskem), jsou přehozené větračky, mřížka vzadu…

Já chtěl autobusy co nejpodobnější svojí předloze, takže jsem šel do patiny. Ono u DP Praha se nedají moc potkat vysloveně zaprasené autobusy (když není zima), většinou se vidí jenom vyšisování a matnění barvy a celkově její zašlost. Rezavé fleky nikde moc nejsou.

Proto jsem jenom dal do pistolky matný lak a přestříkalu obou autobusů střechu a u 5292 spodní část bočnic. 7252 dostala zmatnění jenom jako zaprášení za koly, jinak jsou boky nechané lesklé.

Pak jsem si rozmíchal s vodou patinátor “hlína” a nanesl ho jednak na střechy a taky na bočnice, hlavně za kola. Vytvořilo to celkem autentickou zašlost. 5292 je celkově trochu špinavější, má na to taky věk. Oba vozy dostaly též stejnou metodou vytvořené stékance od plnícího víčka naftové nádrže.

A taky samozřejmě přišly ušpinit i kola. To bylo ale opravdu vše a teď už je definitivně hotovo.

Zkusil jsem si modely naaranžovat společně s laserovanou plechovou zastávkou. Vypadá to neskutečně živě, až se sám divím 🙂

Scéna z nějakého autobusového obratiště. Krom 7252 a 5292 se tu vyskytuje i C734 3031, která taky byla posledním vozem svého typu u DP Praha.

A to je pro dnešek vše. Snad se mi povedlo dostatečně ukázat, že i z univerzální stavebnice se dá postavit auto přesně podle konkrétního vzoru a nestojí to ani moc námahy. Stejně tak není nijak náročné vytvořit z placatého leptu nějaké to zaoblení. Zkrátka jak to kdo pojme a jak moc detailní model chce.

A jaký to má smysl pro vláčkaře? No, jednak je v obtiscích jako jedna konečná k použití Smíchovské nádraží a krom toho DP Praha poměrně často zaskakuje jako náhradní doprava za vlaky, a to i dál od Prahy. Takže se nevztekejte, že jsou to další autobusy k ničemu 🙂

Stavebnici B731 můžete zakoupit na e-shopu MojeTT.cz >>>
Rosťopišovy obtisky můžete zakoupit na e-shopu MojeTT.cz >>>