Budko, budko, kdo v tobě přebývá?
..aneb Plechová zastávka v TT. Člověk musí jít trochu s dobou. Ještě relativně nedávno jsem matlal modely štětcem, veškeré počítačové dovednosti se omezovaly na Word a Malování. Postupně mě ale začal strhávat proud a poslední dobou se rozmachu dočkalo používání laseru na výrobu stavebnic.
Když už se naskytla ta možnost, rozhodl jsem se vyzkoušet i tohle a tak je tady po rosťopiších leptech a obtiscích i laserovaná stavebnice.
Laser je opravdu něco zajímavého. Poslední dobou se to kolem nás stavebnicemi řezanými právě laserem jenom hemží, tak mě hodně lákalo zjistit jak to celé funguje a podívat se na celou věc z druhé strany. Ne jako ten kdo skládá a hnidopiší, ale jako ten kdo navrhuje a vyrábí. A opravdu to je zajímavá zkušenost, laser mě v mnoha ohledech překvapil. Příprava podkladů není zase tak složitá. Vyžaduje ale určitou praxi a hlavně cit a znalost co si lze dovolit a co už ne. A rozhodně to není nic ve stylu “něco si načmárám a pak už se to udělá celý samo”. Seznámení s postupem ale proběhlo celkem hladce a tak jsem se vrhnul do kreslení první vlastní stavebničky. Pak už to chtělo jenom vybrat adekvátní materiál a počkat co vyplivne laser. Výsledný výpalek je souhrou několika veličin, které spolu musí ladit, jinak můžete být nepříjemně překvapeni. Během okukovaní stroje se dále z varovných nápisů například dozvíte, že nemáte strkat hlavu pod spuštěný laserový paprsek, naopak evergreen “hrozí nebezpečí vdechnutí malých částí” tu budete hledat marně. Zkrátka jak jsem říkal, má to svoje zvláštní specifika 🙂
Chybělo už jenom zvolit předlohu stavebnice. Vždycky jsem proti znásilňování daných technologií, tedy vyrábění něčeho cestou, ktreá se pro to absolutně nehodí a taky chci něco, co se nedá jen tak sehnat v každém obchodě. Postupně jsem tedy vytěsnil myšlenku vytvořit další tovární model Brejlovce a pustil se do něčeho docela jiného:)
Laser je vhodný na “placaté” modely, tedy žádné nic moc obliny a také na modely, které nebudou později nijak namáhané. Nebudu to prodlužovat, vzhledem k přicházející lavině leptanách Karos padla volba na takřka povinný doplňěk – unifikovaný zastávkový přístřešek s označníkem. Typická plechová budka a zastávkový sloupek používaný hlavně pro MHD, ale i jinde. Pokud vím, tohle nikdo nevyrábí (ostatně nikdo nevyráběl ani ty autobusy) a zároveň to je vcelku jednoduchý model vhodný na “pokusné králičení” 🙂
Takže tradá, první stavebnice je tu. Snažil jsem se jí udělat jednoduše, ale zároveň tak, aby na to nedoplatil výsledný vzhled. Jak to dopadlo, uvidíte dále. Tradiční pytlácká fotka:
A už máme vysypáno. Stavebnice obsahuje tři výpalky. Jeden z černého 0,3mm papíru, jeden z 1mm kartonu a poslední je zasklení z průhledné fólie. Když už stavebnice, tak kompletní. Z téhle jde postavit jedna kompletní zastávka, tedy dva označníky, dvě lavičky a jedna plechová čekárna (bývá většinou jenom na jednom břehu silnice).
Největší výpalek je z černé čtvrtky. Papír je kvalitní, netřepí se a má pěknou přirozenou barvu. Ta je takhle zvolená záměrně, aby se nemusela budka moc barvit a sestavení bylo otázkou maximálně jdnoho večera. Na tomhle aršíku je použito jak řezání skrz, tak gravírování pro vytvoření detailů a ohýbacích linek. Řezy jsou čisté, pokud by ale nějaké zbytky odřezků zůstaly v otvorech, doporučuju je odstranit už teď, dokud to je celé pevně pohromadě.
Dalším aršíkem je silný karton. Krom střechy a základny budky jsou tu i lavičky a zastávkové sloupky.
Drážky se zdají možná trochu silnější, ale je to jenom očouzením, pohled z rubu odhaluje, že všechno je vyříznuté pěkně čistě a jemně.
A poslední jsou tři okýnka. Všechny dílky se dají buď vystříhat nůžkami, nebo vyříznout řezákem. Žádné další vybavení není třeba, lepí se herkulesem nebo vteřiňákem.
Jako rozcvičku si dám zastávkové označníky. Ve skutečnosti je spousta variant těchhle cedulí, já vybral to nejčastější, ikdyž dneska už dávno nejčastější není. Celkově je zastávka vybraná tak, aby zapadla do epoch IV-VI. Vyřízneme tedy všechny potřebné dílky.
A dva černé dílky taky naohýbáme. Ten větší je vrchní tabule a ten nejmenší je stříška nad odpadkový koš. Na fotce jsou dílky potřebné pro setsavení jednoho sloupku.
A v mžiku je sestaveno. Já celé sloupky lepil řídkým vteřiňákem. Jako první jsem nalepil z obou stran základu vrstvičky z kartonu znázorňující odpadkový koš. Potom černý obdelníček pro jízdní řády a nakonec jsem obalil vršek naohýbaným obdélníkem. Je osazený tak, aby bylo gravírování vidět.
Následuje osazení stříšky nad odpadkáč z ohnutého papíru zhruba doprostřed výšky otvoru nad košem a plechem na jízdní řády. Posledním chybí umístit stojánek. Cedule do něj přijde tak akorát těsně vsunout, potom se spoj zakápne lepidlem. Protože je zastávka poměrně choulostivá, celé boční hrany jsem přejel řídkým vteřiňákem také, tím se díl výrazně zpevnil.
Zastávky máme slepené a jdeme na lavičky. U nich žádná zrada nečeká, jenom jsou prostě malé.
Na sedák s naznačenými prkny tačí nalepit dvě “H” znázorňující nohy. Opět jsem lepil vteřiňákem.
A zlatý hřeb, čekací budka. Na té je dílků trochu víc, ale stavba postupuje logicky a rychle.
Začnu nejjednodušším prvkem, a sice střechou. Ta je ve skutečnosti z vlnitého plechu (stejně jako části stěn), takže bylo nutné rozdělení do víc vrstev. Kvůli zakrytí montážních zámků napřed na karton přijde přilepit obdélník černého papíru.
A na to přijde další vrstva, tentokrát lepená herkulesem. Normálně jsem rovnoměrně pomazal celý obdélník a na něj plácnul díl znázorňující prolisy. Okraje přečuhují, ale to je záměr. Necháme zaschnout…
…a mezitím si připravíme stěny boudy. Jsou každá ze tří vrstev. Vyplatí se vyskládat si díly na stůl a srovnat, aby se nestalo že vyrobím dva stejné boky a pak se budu divit… Dobré je začít skládáním zadní strany čekárny, protože ta je ze dvou stejných dílů a jednho středu. Postup jako u střechy. Namazat střed lepidlem, připlácnout stěnu (musí lícovat se spodní hranou) a z druhé strany to samé. Vznikne tak stěna spojená jenom ve spodní části. Vrchní část s okny je zatím volná a tak jí ještě nějakou dobu nechám. To samé přijde províst i s boky. Tady se ale vnitřní a vnější bok liší (vnitřní nemá jeden rohový sloupek), takže bacha na to. Mezivrstva se tu lícuje podle vnitřního boku, tak jak je to na fotce vlevo.
Mezitím co nám budou schnout stěny se vrátíme ke střeše. U té ohneme přečnívající “kšilty”. Po zahnutí jsem je namazal lepidlem (pro změnu vteřiňákem) a přidržel ohnuté, aby rovnoměrně přilnuly.
Zespodu to teď vypadá takhle.
Střecha je hotová a zpátky ke stěnám. Teď ukážu, k čemu byla ta maškaráda s vložkami a ponechanými volnými okny. Do vzniklé škvíry totiž přijde přesně vsunout “sklo”. To do vybrání zapluje naprosto přesně. Když ho máme vsunuté, můžeme ho zalepit, nejsnáze to jde řídkým vteřiňákem, který lehce kápnu na vrchní hranu. Lepidlo samo zateče do škvír a spojí papír s oknem. Poté objedu celý obvod. Pokud lepidla nedám vysloveně moc, okýnka to nepoškodí. Operace je stejná u zad i boků.
Když už je i tohle za mnou, můžu slepit stěny dohromady. Zase to dělám pomocí vteřiňáku.
Kolmost se dá ověřit nasunutím stěn do podlahy. Lepit se do ní budka může, ale i nemusí.
Určitě ale nasouvání není radno odfláknout. Budka totiž není “nadoraz”, ale stěny jsou mírně ve vzduchu. Takže stačí nasunout nožičky v rozích do podkladu tak aby lícovaly na spodní ploše a zajistit lepidlem.
Když už máme podlahu, můžeme osaditi střechu. Systém uchycení je stejný jako u podlahy.
Protože je budka řezaná z matného černého stálobarevného papíru, není potřeba dále barvit. Pouze části z vlnitého plechu stačí natřít. Já použil lihovou Agamu v odstínu “hliník. Šlo to celkem dobře štětečkem a bez maskování. Když jsem někde něco hodně přetáhnul, zase jsem to opravil černou barvou.
Je to jednodušší než to vypadá, ikdyž je budka hodně malá. Nepravidelnost při natírání nevadí, budy bývají hodně ohumusené a někdy nejde ani pořádně poznat, jakou baru měly původně…
Posledním úkolem je olištování zdních rohů. To proběhne pomocí posledních dvou laserovaných dílů naohýbaných podle předpálené drážky. Lišty sahají od podkladu až po střechu.
A zastávka je sestavená. Chybí jenom barevné dokončení. Zde je vidět celý obsah stavebničky. Zatímco na jednom břehu silnice bude jenom sloupek s lavičkou, na prostější straně je lavička chráněná luxusní čekárnou 🙂
Lavičku jsem do boudy vlepil. Doplnil jsem také patinu pomocí práškových pigmentů. Na střeše je trocha rzi, stejně tak na bočnicích. Podlahu jsem omatlal poměrně dost výrazně odstínem “prach”, protože se ve skutečnosti jedná o betonovou desku, do které je budka zalitá. Samotného mě překvapilo, jak betonově zaprášený karton vypadá.
Zezadu je vidět oreznutí konstrukce. Vůbec není poznat, že je celá stavba z papíru, což je fajn. Stejně tak nevadí absence celoplošného barvení.
Kdo si rád hraje s detaily, ten se vyřádí při barvení sloupků. Napřed jsem celý sloupek nastříkal na červeno. Pak už ale musíme jenom štětcem. Odpadkáč je žlutý, stejně tak olemování jízdních řádů i vrchního tabla. Jízdní řády, čísla projíždějících linek i vršek jsou natřeny bílou barvou. Barevnost ale není nijak daná, každý si může vymalovat budku i stojany po svém. Obrázek autobusu je nakreslen tenkou fixou. Práce to byla otřesná a uvažuju o nakreslení obtisku, ten ale není hned, kdežto natření značek ano… No uvidíme jak to celé dopadne.
A je hotovo. Takhle to jednou bude rozmístěné na kolejišti nebo diorámku…
Do zastávky nám přijel první spoj 🙂 Všechny prvky stanice jsou unifikované a stavěly se po celém Československu, dodnes se leckde používají. Model vychází z osobně oměřené “plechovky”, která se nachází v Praze ve Starém Zličíně, takže rozměrově sedí a použít se dá leckde.
Stabva proběhla pohodově a klidně, včetně focení to zabralo jeden večer. Žádné závažné chyby se neukázaly a blbě to taky nevypadá, takže mise splněna.
Konečně nevypadají autobusy tak vytrženě, je tu k nim typický a dá se říct že i nezbytný doplněk, který by měl stát u každého nádraží nebo stanice. Zastávka na “chudší” straně silnice bude vypadat takhle:
A to už je úplně vše. Laser se hodí sice jenom na něco, pokud ale využijete výhod, které nabízí, pak to stojí za to. Za sebe jsem tedy s výsledkem spokojený a jdu vymýšlet další pálené blbosti.
Nádhera!!!
Paráda. Pôsobí to tak realisticky , že až cítim ten pach moči z rohu tej búdky 😀 fajnovka.
Sice tohle není moje epocha (konec 60. let), ale mám radost, že přibývá nových mladých modelářů/výrobců. Jen tak dál a z naší zahrádky.
Uděluju 1* za nápad i provedení!
I mě se dostala do rukou tahle malá a krásná věcička.
Ŕekl bych velmi zdařilá,pro stavbu ne složitá, ale užitečná na každé dioráma nebo kolejiště.Je vidět že se Rosťa dal spravným směrem.
K tomu když se přidají velmi zdařilé doplňky(autobusy) je radost na to koukat.Držím palce do dalších projektů. Milan L
Tak jsem za dnešního bouřlivého podvečera taky svůj kousek slepil a musím říct, že i takového nemehlo jako já to zvládlo :-).
Během lepení jsem si navíc vzpoměl, že přinejmenší podobná budka byla (netuším, jestli stále je, vzpomínka je skoro 20 let stará) i jako přístřešek na zastávce lokálkové trati 076 Ml. Boleslav – Mělník, kousek před Mšenem (vzpomínám si, že to bylo snad v lese). Takže myslím, že by mohla najít využití i v této roli.
Z papíru by něco nebylo?
K té rzi: rezaté by to být nemělo, ty vlnité partie jsou z hliníku. Ocelové jsou jen ty černé rámy, ale z nich nikdy až tolik bince nebylo. A nebojte se to dát rovnou na chodník, varianty kdy to sedělo na vlastní desce byly a snad i jsou v menšině, většinou se to stavělo na místě.
Označník zcela určitě bez podkladu rovnou na chodník, ta stříška nad odpaďák je novější vynález a spíš z tramvají. Horní část s piktogramem autobusu má podklad z odrazek, možná by to šlo taky nějak namodelovat. Tenhle označník býval masově nasazen snad jen v Praze, je dost složitý a musel být tehdy i celkem drahý. Ostatní města, kde označníky bastlili zámečníci DP z trubek jak to šlo, také více využávala možnosti přidělat označník k boudě.
Hezký by byl v leptu ČSAD označník s dvěma tyčemi, obloukem nahoře a červeným tablem s ohnutou stříškou, k té Karose by se hodil náramně… Nebo taková ta provizorka přivařená na ráfku. 🙂