Karosy řady 700 v TT z leptu!

Stále žiju – a dokonce jsem si našel čas rozšířit produkci ze své vlastní zahrádky. Plány jsem spřádal víc jak rok, a konečně je to tu – leptaná stavebnička typického autobusu Karosa řady 700 v měřítku 1:120.

Tento článek se věnuje prvním verzím stavebnic vyrobeným v roce 2013. Od roku 2014 jsou dostupné pouze upravené stavebnice, takže se nemusí popis v tomto článku vždy shodovat s aktuálním stavem.

Protože článek bude dnes obsáhlejší a s více částmi, nabízím rychlé odkazy pro posun na požadované místo v článku:

• Úvod – tam jste teď, na to odkaz nepotřebujete…
• Popis dílů skříně
• Popis pojezdu
• Stavba
• Interiér
• Závěrečné info
• Seznam všech článků o leptaných Karosách v TT (externí odkaz, otevře se v novém okně)

Celé to začalo, když jsem jako malý začal skládat Miniboxy z ábíčka – jistě netřeba představovat. To mi bylo asi 10 – kdyby chtěl někdo něco namítat ke kvalitě následujících modelů. Frekvence vydávání miniboxů však už v době, kdy jsem začal vystřihovat, začala silně upadat, a tak už byl minibox spíše zázrakem, pokud se v ábíčku objevil. Jednou se tam však objevila městská verze Karosy a bylo rozhodnuto. Karosu jsem si obkreslil v černobílé verzi na průklepák, vše jen s tenkou fixkou a pravítkem, upravil na linkovou a zájezdovou verzi, nechal si u rodičů v práci nakopírovat (tehdy byla ještě kopírka celkem vzácnost) a začal jsem skládat fixkami vybarevené verze. Bylo jich několik desítek, byl jsem jako kluk na svou sbírku hrdý. Po Praze jsem sledoval, co kde jezdí, a jak byla možnost, zapamatoval jsem si motiv a doma jsem si prostě autobus nakreslil a složil. Většina exemplářů nepřežila do dnešní doby, avšak pár jich stále mám jako vzpomínku…

A jak už to tak bývá, trošku se mi po sbírce stýskalo – výše uvedené modely (které přežily) už dneska přeci jen moc do vitríny nejsou (zas tak dobře nepřežily). A tak místo vzdychání jsem zapnul počítač a šel si prostě nakreslit něco podle svého gusta. Něco málo se sice na trhu sehnat dá, ale žádná z variant pro mě nesplňovala podmínku možnosti postavení početnější a ucelené autobusové sbírky, jakou jsem měl kdysi – buďto nebyly varianty, byla nutná výrazná domácí dodělávka (ústící ve výsledek “každej pes jiná ves”), nebo se to evidentně strašně špatně sestavovalo a tím by mě to po druhém kuse přestalo bavit.

Do kreslení jsem šel s určitou představou, co bych od stavebnice chtěl:

– musí to vypadat jako autobus,

– žádné složité oblouky na ohýbání – na leptech to nesnáším, přesnost a kvalita takového tvarování je často nevalná,

– musí to být sestavitelné na jídelním stole – tedy žádné extra ohýbání vyžadující speciální techniky,

– žádné subdodávky – je to akorát pro zlost, když mám kastli a čekám na kola,

– variabilita provedení – možnost sestavit autobusy i s drobnými vzhledovými odchylkami

– přesné /rozebíratelné/ uchycení kol a rámu ke zbytku autobusu,

– možnost instalace interiéru,

– možnost usadit už ve stavebnici přední kola i natočená,

– není třeba zjednodušovat tam, kde to není vyloženě nutné, takže zachovat určitou úroveň detailů.

Z toho vpodstatě vychází, že stavebnice by měla být jednoduchá, srozumitelná, se zaměřením na pohodovou stavbu, a vlastně blbuvzdorná – aby sama o sobě eliminovala potenciální místa problémů a nepřesností. Měl bych být schopný si to v klídku a pohodě složit během relativně krátké chvíle. A když by se někomu lept dostal do ruky (pár kamarádů projevilo zájem, takže jsem myslel i na ně), tak aby se mu to stavělo stejně jednoduše, i kdyby šlo o naprostého začátečníka. No tak uvidíme, jak se mi to povedlo. Tímto, ještě než začnu, děkuji především kolegovi Rosťopišovi za odborné poradenství v oblasti konstrukce vysokomýtských přepravních krabic na kaštany a ostatním kolegům za podporu a drobné rady na vylepšení. Jmenovitě snad ještě zmíním kolegu Jirku, který pronesl něco ve stylu “dobrý, ale chtělo by to stěrače a zrcátka…” a v podtitulu se dalo vytušit “…jinak to není model pro mě” 🙂

Takže tolik na úvod a jdeme se mrknout, co že to vlastně je. Jedná se momentálně o 3 verze – městskou (B731/2)…

…linkovou (C734)…

…a dálkovou (LC735/6).

Do pár dní přibydou další tři verze – městský kloubák (B741), linkový kloubák (C744) a komfortnější linková (C735). Spolu s novými typy by měla být dostupná i kulatá záď jako dodatečné příslušenství k jakémukoliv vozu, čímž budu mít pokrytou vpodstatě celou sedmistovkovou řadu (když pominu LC736 s lepenými skly) a budu se tak moci vyřádit na libovolném modelu. Všechny verze představují novější “turba” (mají menší boční okno u řidiče, což je nepodstatný detail). Modely by měly obsahovat významné odlišnosti jednotlivých druhů a na své by si tak měl přijít i buso-šotouš.

Celý lept je v 0.3 mosazi, což zaručí slušnou pevnost skříně vozu i v kritických místech (především okenní sloupky). Je konstruován velmi jednoduše, aby byl opravdu user-friendly na složení. Dvě bočnice, dvě čela, střecha. Víc toho pro sestavení nečekejte. Pak už jen nějaké blbinky, ale ty nejsou pro konstrukci podstatné. Každý díl je zvlášť, což usnadní manipulaci a právě odstraní ty problematické ohyby. Všechny spojovací můstky jsou velmi tenké a tak nehrozí riziko, že by někde zůstaly výrazně viditelné. Zároveň to ulehčuje oddělování dílů.

Popis – jednotlivé díly skříně

Předek je jednoduchý, větrací mřížka z technologického důvodu chudší, ale lze doplnit obtiskem. Ve spodní části je zámek pro rám vozu. Ten bude skrytý pod nárazníkem. Není okenní rám, který by byl moc silný pro výsledek a moc tenký pro práci s ním.

Na čelo jsou připraveny dvě zaměnitelné masky – pro krátké Karosy s kulatými a oválnými světly, pro dlouhé verze budou také dva druhy (trochu jiné). Světla vypadají větší – a také možná trochu jsou, ale pro výsledný efekt by se neměla obtahovat celá. Něco tvoří “rámeček” světla 🙂

Takto se to zespodu vsadí, takže maska je oproti okolním plechům o 0,15 mm zapuštěna pod úroveň.

Zadek je jasný, tam není co vymýšlet. O rámu okna a zámku platí to samé jako u čela. Opět zámek skrytý pod nárazníkem.

Střecha – tam očekávám nejvíce výtek. Je jednoduchá se zámky do bočnice.

Je plánována k použití jako rovná placka, tedy bez tvarování. Primárním účelem bylo, aby se nikdo nemusel trápit s ohybem (který je ve více osách), proto jsem volil jako hlavní tvar placku. Většina pohledů na autobus je realizována svrchu, takže tvarování střechy není téměř vidět a pro základní autobus není pro výsledný efekt bezpodmínečně nutné toto tvarování dodržet.

Je možno stávající střechu snadno upravit a ohnout jí do lehce vypouklého tvaru pro náročnější fajnšmekry. O této variantě se zmíním v některém z příštích článků (model se střechou už mám hotový a můžu tak potvrdit, že je to velmi snadné). Navíc už někteří kolegové informovali, že se na vypouklou střechu zaměří také, takže zrojů různých inspirací na úpravu bude v brzké době dostatek.

Rovněž je možno střechu vylepšit zbroušenou plastovou tabulkou (kolega Jirka už o něčem takovém mluvil), nebo vyřešit pomocí papíru (možná plánuji zpracovat papírovou šablonu na vystřihnutí). Na vše ještě přijde řada do budoucna, plánů je dost 🙂

A nyní to nejdůležitější, kde konečně dochází k odlišnostem. Bočnice. Bočnice jsou v plné síle materiálu, pouze lišty a víka jsou znázorněna negativním rytím, což má pozitivní vliv na tuhost bočnice a zároveň umožňují snadné napuštění olejovkami a tím jejich jednoduché a efektní zvýraznění. Rovněž je tento způsob příznivější k “perzonalizacím” co se týče nějakých speciálních přestaveb, kdy prostě stačí nechtěné drážky zatmelit a nové naznačit třeba obtiskem. Na bočnicích jsem se snažil zobrazit důležité detaily a odlišnosti všech verzí, a tak by měly být dobře použitelné pro široké spektrum různých vozů.

B731 (nebudu již dále v článku zmiňovat možnost využít i jako B732, zvenku se obě verze neliší).

C734. Rámečky oken u všech verzí jsou součástí bočnice, vyvedly se pěkně tence, takže působí opravdu dobře. Přesto jsou dostatečně pevné pokud o ně zavadíte. Stejně tak okenní sloupky.

LC735 (nebudu již dále v článku zmiňovat možnost využít i jako LC736, zvenku se obě verze neliší kromě nádechů, které zmíním zvlášť). Dle studia fotek jsem na levé bočnici vzadu udělal dvě bedny za sebou, některé autobusy je mají. Kdo nechce přední bednu, snadno zatmelí.

Aby byl dodržen základní tvar bočnic, které nejsou ve skutečnosti úplně rovné ale spíš vypouklé, je zevnitř bočnice drážka (která mizí tam, kde je drážka zvenku) a slouží k přesnému hlavnímu ohybu na bočnici. Tím se bočnice zalomí a pomůže tak snadno natvarovat důležitý tvar autobusu.

Všechny verze mají společný základ a doplňky. Navíc je každá verze doplňěna specifickými detaily a dále je možno na všechny autobusy použít společné “příslušenství”. Na linkové verzi nic zvláštního není.

Pro městskou verzi jsou jako dodatečné doplňky oproti ostatním verzím “zvonky” nad dveře (budou ukázány dále). Není nijak řešena “pyramidky” kterou mají třeba dnešní pražské autobusy v přední části, na lept by to bylo moc titěrné, lze udělat z plastové tabulky nebo papíru.

Pro dálkovou verzi jsou dodatečným doplňkem nádechy pro větrání v zadní části střechy. Na jejich usazení není připraven žádný zámek, prostě je buďto nalepíte na místo nebo ne. Osazení nádechů může být jedním z rozdílů, jak si snadno vytvořit LC736 prvních sérii (ještě s klasickými okny v gumě).

Přední nárazník se ohýbá samozřejmě i na bočnici (to je ten úplně dole). To velké nahoře je kryt pod motor.

Jeho použtí je diskutabilní – já ho třeba nepoužívám, ale někdo ho bude chtít. Podle mě to vidět nebude. U kloubových verzí už nebude, tuhle věc lze snadno vyrobit doma, protože stejně není vidět. Kdyby jí někdo chtěl i na kloubák, napiště, zbývají mi.

Přední nárazník obsahuje i černé gumy jako zvlášť díly.

Zadní nárazník s naznačeným výfukem.

Pro verzi bez výfuku vedeného nárazníkem stačí přilepit nárazník obráceně, výfuk je jen do poloviny síly plechu.

Zadní světla vyvedena zvlášť (vpravo nahoře).

Víka a nádechy na střechu, nad úroveň střechy vyčuhují o 2,5 síly plechu, tedy o 0,75 mm. Tím je zajištěna dobrá plastičnost.

Pro přední víko není připravena plocha pro umístění, jeho použití je volitelné dle konkrétní předlohy a proto je třeba k vyrování výšek použít jeden ze šesti deklů na střechu, který je jen v poloviční síle plechu.

Na přání jsem udělal i zvlášť blinkry na bok či čelo, ale jsou opravdu titěrné. SPZ jsou 3, dvě klasické (dnes se dávají občas i dozadu klasické) a jedna starší dozadu. Starší verze má u sebe osvětlení SPZ, jinak je tam ještě jedno osvětlení zvlášť (ten proužek pod obdélníkovými SPZ).

3 stěrače a 2 zrcátka.

A to je vše, co je ve viditelné části připraveno. Není toho opravdu mnoho, což je ku prospěchu, protože by to jinak zbytečně komplikovalo stavbu.

Popis – pojezd

Další mou podmínkou bylo, aby byl obsažen pojezd umožňující kompletní sestavení autobusu. Prostě jak to vypadne z výroby, tak to musí být sestavitelné do kompletního stavu. Nemělo by smysl dělat stavebnici bez kol. A nechat to někde odlévat – jak už jsem zmínil – se mi nechtělo. Nemá rovněž smysl dělat nějaká provizorní kola, aby to nutilo sehnat jiná. Takže jsem se snažil v rámci leptu o rozumně vypadající kola.

Kola a nápravy jsou součástí leptu a nasazují se na sebe po vrstvách jako korálky. Vnitřní vrstvy kol jsou kvůli úspoře místa prokládané menšími mezikusy, přičemž výslednou pneumatiku pak stačí objet tmelem a stáhnout tmel nožíkem. Tím je pneu za 2 minuty hotová. Kdo si nikdy nevšímal něčeho tak zbytečného, jako jsou kola u autobusu, potřebuje maximálně jeden pohled na fotku, aby mu bylo jasné, jak se tahle skrumáž kroužků bude skládat do sebe. Každé kolo se skládá z osmi vrstev, vzadu je samozřejmě celý “tuplák” a po proložení mezikusy a zalití tmelem je výsledkem kompletní sada kol v reálném rozměru. Mezi dvojmontáž zadní nápravy přijde pouze jeden mezikus, tím je celá věda hotová. Tato díra by se samozřejmě ideálně neměla tmelit 🙂

Nápravy jsou tři, a to proto, že přední je ve dvou verzích – kola rovně a kola vytočená. Každý si může osadit jakou chce bez velkého laborování s osazením vytočených kol svépomocí. Nápravy jsou samozřejmě uzpůsobeny k postavení nepojízdné makety.

Na všechny autobusy je možno dle předlohy osadit poklice na kola. Nejsou součástí každé stavebnice, ale na vyžádání existují (v menším počtu než stavebnice).

Součástí je i rám, na kterém jsou připraveny zámky pro usazení skříně autobusu. V rámu jsou umístěna 4 kola kvůli úspoře místa – ty divné ovály uprostřed jsou jejich pozůstatek. Otvory je vhodné přelepit papírem nebo tabulkou, aby prostor neprosvítal. Je zde i několik otvorů pro instalaci interiéru, aby bylo ho jak uchytit.

Toto řešení zámků mi přišlo jako nejvhodnější a zaručuje věčnou rozebíratelnost, není třeba nic lepit napevno. Zámky na čelech jsou trochu delší a je třeba je přistříhnout dle aktuální délky autobusu a dle volby každého stavitele, jaký spoj preferuje – zda spíše věčný nebo snadno rozebíratelný – pak je třeba ustříhnout více.

Po prvních testech, kde nedopadla dobře zkouška tuhosti, jsem musel uprostřed bočnice přidat zámek navíc, ale umně jsem ho schoval do prostoru beden, takže by neměl tak rušit. Jak se se zámkem vypořádat je případně na každém majiteli stavebnice. Je samozřejmě možno zámek z rámu odstranit a otvor v bočnici zatmelit. Fixaci je pak možno řešit jiným způsobem. Opět platí, jako u celé stavebnice, že v základu je myšleno na co nejjednodušší řešení a případná vylepšení nejsou pro náročnější modeláře problém.

Stavba základní verze (C734)

Základní provedení autobusu, jak už jsem říkal, by mělo být jednoduché na složení, takže se hned s radostí pustím do finální verze C734, tedy linkového autobusu. Stavbu jsem začal samozřejmě bočnicemi. Ty stačí opatrně ohnout dle drážky zevnitř – kde drážka chybí, je nahrazena drážkou zvenku jako imitací lišt, funkce je pořád zachována. Úhel je třeba volit opatrně a pozvolně, úplně přelomené vejpůl to opravdu není.

Poté se ohnou trošku čela, stačí 1 autobus a člověk chytne u druhého grif. Jinak se dá řídit podle zahnutí střechy a samozřejmě čelo pak musí pasovat mezi obě bočnice.

Celá skříň se pájí z těchto šesti dílů. Zbytek stačí dolepit.

Zadní díl se musí trochu přihnout do tvaru bočnice, aby kopíroval zalomení mezi motorem a víčkem nádrže. Tím jsme dokončili veškeré zásadní ohýbání na celé stavebnici, gratuluji si sám a jdeme dál 🙂 Dále už se ohýbá jen přední nárazník.

Přední díl se ohýbat nemusí, přesto je u něj v horní části připravena drážka pro ohyb naznačující prostor pod rámem okna. Dle chuti.

Střecha s bočnicí se přichytí na každé straně na třech bodech kolem zámků. To by mělo stačit. Kdo chce, může si propájet spoj celý, rozhodně tomu nijak neuškodí. Chce to nepřehánět s cínem, aby se vám dobře zasklívalo. A já se snad ještě na stará kolena naučím slušně pájet…

Zadek. Lze pájet zevnitř i zvenku, zámek do bočnice je dobře přístupný.

Na zadek přijdou osadit jen světla a SPZ. Zatím nejsou na místě.

Pájet by se daly zámky ke střeše zřejmě i zvenku, jen hrozí zalití okolí oken. Střední zámek na fotce je pájen zvenku, dostanu se k němu lépe hrotem než zevnitř.

Čelo. Nejprve  je dobré spájet mřížku se zbytkem a tento celek potom vpájet kvůli lepší tuhosti mezi bočnice. Vyteklo mi dost cínu, ale je to malá vrstvička, která tolik nevadí. Může vzniknout na hraně masky spára, tu je vhodné zevnitř vytmelit surfacerem nebo hustou barvou. Stejně tak je třeba zatmelit spáru mezi  bočním rámem čelního okna a bočnicí pod ním.

Dá se to vše poté krásně přebrousit, takže se není třeba bát. Nalepil jsem už vteřinovým lepidlem ohnutý čelní nárazník. Tím jsou ohyby definitivně za námi.

Okenní rám čelního okna je tvořen bočními rámy, takže čelní rám není třeba. Pokud by byl obsažen čelní rám, jak už jsem říkal, výsledek by vypadal moc silně.

Na zadku dolepený nárazník a světla.

Na střechu nalepené větráky. Některé autobusy (dnes už kus od kusu, pravidlo v tom není) mají dekl na střeše nejen vzadu, ale i vpředu, jak už jsem říkal.

Zadní partie. Ty osmičky jsou prolisované přípravy pro náporové větrání v tunelu nad sedačkami. Používá se u C735 a výš. U ostatních verzí jsou jen tyto prolisy – střecha je pro všechny verze i ve skutečnosti shodná. Až budete někdy koukat na autobus shora, všimněte si.

Zadek s dolepenou SPZ – použil jsem novější typ, ten je vždy plácnutý přes původní otvor.

Přední SPZ také osazená.

Osadil jsem i blinkry na bok. Není to skoro vidět, ale je tam.

Tady je to vidět trošku lépe.

Ještě zbývá poslední díl – gumy na přední nárazník.

Tím je autobus stavebně hotový a může se jít na povrchovou úpravu.

Netrvalo to dlouho. Celá skříň mi zabere maximálně 45 minut od prvního říznutí do plechu, při dalších modelech se potřebný čas snižoval.

Víc toho opravdu nehledejte, je to snadné 🙂

Drobné díly by měly být snadno osaditelné i bez výrazných zkušeností s lepty. Nedá se toho moc zkazit a nejmenší díly jako třeba boční blinkry se můžou většinou úplně vynechat a naznačit jen ťuknutím štětcem.

Vsazený rám v kastli. Tím se vše krásně zpevní a bočnice se nebude nijak prohýbat.

Zde je pohled na boční zámek. Je akorát souběžně s kastlí.

Pokud by zámek vyčuhoval moc ven, dá se samozřejmě výstupek na rámu snadno přistřihnout a zkrátit. Udělal jsem ho radši delší, ale zdá se, že jsem to nepřestřelil a délka je ideální.

Čtvereček mezi podběhy slouží k přesnému usazení náprav k rámu.

Jdu se vrhnout na kola. Fotka neobsahuje vše potřebné, ale jsou tu kola, mezikusy a ozdobný kryt matic na přední kolo.

Slepené oba díly vytočené přední nápravy. Jsou to prostě dvě placky, které se slepí k sobě. Náprava se k rámu lepí/pájí zespodu, takže autobus na ní opravdu sedí. Dvě vrstvy jsou proto, aby bylo dosaženo správné výšky celého autobusu s ohledem na výškovou pozici rámu.

A můžu začít navlékat. Vždy jeden díl kola a jeden mezikus. Celkem se každé kolo skládá z 8 vrstev, takže se u plných kol využijí 3 mezikusy a 5 plných kol. Je možno udělat kola i ze 7 vrstev, realita je někde uprostřed, takže záleží na chuti každého modeláře. Skutečná pneu má šířku 275 mm, děleno sto dvaceti je to asi 2,3 mm. Při šířce plechu 0.3 mm to vychází na necelých 8 vrstev. Takže proto.

Obě kola jsou hotová za pár minut.

Přejeto tmelem.

A nožem seříznuto. Možno samozřejmě opakovat, ale kola skoro vidět nejsou, takže se není třeba o to tolik starat.

Na přední kola ještě přijdou kryty matic. V leptu jsou i děrované, ale ty většinou nevydrží oddělování od rámečku. Jsou moc křehké. Ale posuďte, že vyleptané jsou krásně 🙂 To všechna čest leptaři.

Takže tyhle plné fungují dobře. Koho by rozčilovala díra na navlékání, může si jí buďto přetmelit nebo použít kryt včetně vyleptaného náboje uprostřed, který otvor překryje.

Zkušební osazení nápravy prozrazuje, že to vypadá suprově.

Udělá to model mnohem živější a “přitom je to taková blbost”.

Když už je i pojezd seřízen, zámky zakráceny dle potřeby a nápravy sestaveny a osazeny, jsou již všechny díly opravdu připraveny na odjezd do lakovny. Tmelení a broušení je v této fázi předpokládáno automaticky, i když pokud jste pájeli dobře, není možná co brousit 🙂

Pozor! Na zastřižení zámků rámu na čele je třeba nezapomenout, protože v základní verzi bez zastřižení byste možná rvali rám do zámků marně – bude prostě moc dlouhý a hrozí tlakem na rám rozpadnutí ostatních pájených spojů bočnic a čel. Není to chyba, je to tak schválně, aby i někdo, kdo nějakým záhadným způsobem sestaví bus o pár desetin milimetru delší, měl zámky do čel funkční!

Tím tentokrát stavba končí. Popis povrchové úpravy nechám do příštích článků, stejně jako popis úprav jednotlivých verzí.

Aby bylo jasno, v čem jsou hlavní rozdíly, fotka pro porovnání všech tří současných verzí.

A z druhé strany.

Pravý autobus má oválná světla, ostatní dva kulatá. Dva vpravo mají střešní poklop i vpředu.

Uprostřed starší formát SPZ, po stranách novější. Vlevo LC736 s nádechy ventilace.

A nyní už pohled na hotové modely. Jejich popis, jak už jsem zmínil, bude v samostatných článcích. Takže tentokrát jen abyste viděli skutečné a detailní fotky, že to opravdu jde dotáhnout v pohodě do konce… Neměřil jsem to, ale pomalou prací jsem nad jedním autobusem strávil maximálně 5 hodin, což není moc. Příště zapnu stopky a budeme moudřejší, stále se však jedná rozhodně o jednu z rychlejších stavebnic.

Nejprve C734. Trošku si nakloníme slovenské kolegy, toto je autobus soukromého dopravce z Bánovce nad Bebravou, dnes už zřejmě někam prodaný nebo snad i zrušený. V interiéru měl dálkové sedačky, což je zatím bez interiéru jedno.

SPZ odpovídá, i když není skoro čitelná. Až na provedení zrcátek (skutečný měl bílé uchycení, ale černé vypadá víc cool) by měl opravdu odpovídat své předloze. Majitel měl asi rád bílou.

Je to zároveň dobrý “fotonátěr”, kde se neschovají žádné detaily pod barvou.

A rovněž dobrý námět pro první pokus, kdy se člověk nemusí trápit s nástřikem pruhů.

Toť tedy linková verze v základním provedení.

Městská verze, zde jako B731.1663, rok výroby 1994, Dopravní podnik Praha, ev. č. 7032. Motor Liaz a třírychlostní automatická převodovka Voith.

Za podrobné info děkuji Rosťopišovi, který sype verze autobusů dle čísla rovnou z hlavy 🙂

Snad jen SPZ jediná nesedí.

Variabilita provedení je vylepšena možným osazením obtisků, zde v podobě větracích žaluzií pro novější motory.

A LC736, zde jako taková polopravda/polofikce, respektive mix několika autobusů stejného dopravce.

Jedná se o luxusní verzi včetně nádechů větrání a “vytuněných” černých rámů kolem oken.

Pokud by to bylo bez větráků, tak by to byla LC735, ale zase platí, že co kus, to originál.

Kuriózní je, že i tyto verze se jeden čas účastnily provozu v oblasti pražské intergrované dopravy jako linky 300. Takže na nádraží jako náhradní autobusová doprava čekající na příjezd vlaku to stále obstojí.

Každopádně opět se dá vyřádit na drobnostech.

Přehled všech obtisků, které jsem si zatím zvládnul vytvořit. Vpravo nahoře sada DP Praha pro městskou verzi a vlevo od ní pro linkovou verzi. Dále pro autobusy Martin Uher, ČSAD Polkost, Veolia, Connex (viz LC736), mřížka větrání, ICOM Jihlava, obtisk pro městskou verzi Autoškoly (celý autobus bílý jen s těmito popisky), a vlevo dole základní verze ČSAD, která je součástí každé stavebnice a obsahuje SPZ, loga ČSAD ve dvou velikostech, rychlostní omezení na zadek a lišty s popisy na přední a zadní masku. Ostatní verze obtisků jsou na vyžádání, brzy budou ke stažení zdarma a vlastní úpravě/vytisknutí.

Interiér

Nakonec se vše vydařilo a povedlo se obstarat interiéry řezané laserem do kartonu. Takže sestavení interiéru je nyní otázkou chvilky, je snadné a zaručuje snadnou replikovatelnost. Vlevo C734, nahoře LC735, dole novější verze B731 (prostor pro kočárky uprostřed) a vpravo starší verze B731 (prostor pro kočárky vzadu).

Sestavení interiéru je velmi snadné. Zde interiér C734. Ostatní verze se samozřejmě liší uspořádáním interiéru, princip je však stále stejný.

Nejprve se vezme podlaha. Ta je všude stejná. Vybrání vpravo je pro prostor předních dveří.

Poté se lepí dvě (C734, B731) nebo tři (LC735) vrstvy podkladů sedaček a samotných sedaček. Lepeno obyčejným Hekrulesem, karton saje dobře.

Duhá vrstva je v tomto případě už vrstva sedáků pro přední část vozu (kde jsou sedačky níže umístěné). V zadní části je zatím jen ulička.

Třetí vrstva jsou v případě C734 vyvýšené zadní sedačky.

Poté stačí lepit opěrky. Trocha lepidla, pinzeta a jde to velmi rychle.

Zadní pětka.

Rozmístění sedaček plus mínus odpovídá nejčastějším provedením.

U C734 jsou nad předním podběhem sedačky vyvýšené. Takže ty je třeba vyříznout zvlášť.

Přilepené sedáky.

A přilepená opěrka.

Vyvýšení je o jednu sílu materiálu, po přepočtu na skutečnou velikost tedy cca o 9 cm. Karton je 0.7 mm.

Aby držely vrstvy správný tvar, jsou po celém obvodu spojeny můstky. Ty lze po nalepení snadno odříznout nožíkem.

Vpředu je také můstek.

Takhle to stačí opatrně párkrát přejet…

A hotový interiér bez můstků. Dopředu se nalepí sedačka řidiče podložená dvěma čtverečky jako podložky, a ohnutá palubní deska.

3 verze pro tři autobusy – shora C734, B731 (kočárky uprostřed) a LC735.

Každý interiér stále slouží jen jako základ a je možno ho libovolně vytunit.

Celý interiér jsem stříknul tmavě šedou (podlaha většinou taková je) a sedačky natřel černě (nejběžnější černá koženka). Sedačka řidiče je natřena něčím jako hnědá, příčka za sedačkou je z kusu papíru natřená takovou tmavě krémovou. Je to vše jen pro efekt, až bude interiér skryt, nebude zase tolik vidět, takže kdo chce, ten si vyhraje, kdo nechce, není to třeba.

Podrobnější popis interiérů bude popsán rovněž v samostatných článcích jednotlivých verzí.

Závěr

Hotové trio všech základních verzí bez interiéru.

Jsem moc rád, že se mi stavebnice podařilo dotáhnout do zdárného konce.

S výsledkem jsem nadmíru spokojený, ještě jednou musím poděkovat Rosťopišovi za jeho rady a porady, bez nich by to byl jen doplněk do kolejiště, takto se jedná o samostatně stojící model, který se blýskne kdekoliv a dá se na něm velmi vyřádit.

A novější série autobusů v typických provedeních s plným naohýbáním modelu.

Stavebnice autobusů můžete zakoupit na e-shopu MojeTT.cz >>>