Muzejní fabrička H0/TT od Auhagenu

Před nějakým časem jsem se ometal v místní mašinkárně (Happymodel, ex Modeltrain). Na pultě se povalovala hromádka krabic s výprodejem a nějaké čerstvě oceněné komisní zboží. Mám lehký úlet na průmyslové stavby, a když jsem spatřil mezi notně letitými domečky malou fabričku, neváhal jsem.

Známá socialistická škatule s čímsi na způsob kolorované fotografie na víku byla notně olezlá a oblepená izolepou (předchozí majitel nahlédl, ztratil návod a kapituloval), cena pouhých 100,- Kč vypadala lákavě. Takže jsem ji vzal.

Rok výroby jsem odhadl někdy na dobu svých prvních vláčků – cca 1968-1970. To spolu s obrázkem na obalu inzerovalo jediné – půjde v zásadě o kombinaci papír (lepenka) – plast. Nemýlil jsem se. Po otevření krabice doma jsem objevil i dřevo, kus drátu a plech.

Chyběl sice návod, ale zato tam byly dva papírové pytlíčky. V jednom byla obligátní molitanová imitace rostlinstva, ve druhém drobné díly.

Po obhlídce situace jsem se rozhodl pro stavbu „z krabičky“, jen s minimem vylepšení. Nejprve jsem musel zvolit vhodná lepidla. Volba vzhledem na „multimediálnost“ modelu padla na disperzní lepidlo a vteřiňák. Začal jsem „zasklíváním“ oken. K tomu účelu je ve stavebnici matná fólie (plast – ověřeno testem), vyhlížející jako voskovaný papír, kterou je podle předtisku potřeba nastříhat na odpovídající rozměry. Nejprve jsem okna lepil disperzí, ale posléze jsem spoj ještě sichroval lepidlem na kity. Zatímco okna schla, slepil jsem komín (je osmihranný, předrýhovaný od výrobce) a načernil jeho ústí zevnitř. Šedým patinovacím fixem jsem na střechu s celkem slušnou imitací pozinkování namaloval spoje jednotlivých plechů. Následně jsem se věnoval vlepování oken do lepenkových plášťů budov. Lepil jsem disperzí, pojišťoval vteřiňákem. Při schnutí oken jsem nabarvil plastové a některé dřevěné díly – horní věnce budov světle šedou, nosníky přístřešků černošedou a stříšky z „vlnitého plechu“ zelenou. Na nakládací rampy (dřevo) přišel odstín „beton“.

Následovaly další drobné práce – na střechu přístavku a viditelnou část střechy spojovací chodby jsem přilepil okapy – jsou kovové, eloxované jako měď. Musel jsem upravit jejich délku (žiletkovou pilkou), na řezu je kov bílý.

Posléze jsem černým patinovacím fixem nabarvil rámování světlíků přístavku. Následovalo potažení základny komína (dřevo) imitací kamene a vlepení spojovacího špalíku do příslušného otvoru. Na tuto sestavu jsem pak nalepil komín (špalík je vlastně spojka).

Když okna definitivně zaschla, vystříhal jsem vrata a dveře z přiložených aršíků a nalepil je na příslušná místa.

Pak došlo na postupné lepení jednotlivých budov. Začal jsem přístavkem – natvaroval a slepil jsem obvodový pášť, vlepil horní a dolní výztužné žebro (jakýsi strop a podlahu – obojí s otvory) a stavbu jsem uzavřel střechou z pěkné imitace dehtové lepenky. Zatímco budova pod zátěží schla, pokračoval jsem obdobným způsobem správní budovou (s červenou střechou). Zde lepenkový „strop“ nahradil plastový věnec. Po dobu prosychání spodní části budovy jsem se věnoval střeše. Skládá se ze tří samostatných částí a je pokrytá vcelku průměrnou ražbou bobrovek. Jednotlivé dílce se lepí k sobě pomocí kusů hnědé (papírové) lepicí pásky, která je součástí stavebnice. Osobně jsem jí nevěřil a tudíž na spojích nešetřil lepidlem. Než byla správní budova zralá na kompletaci, sestavil jsem visutou spojovací chodbu (na fotkách to hnědé „prkenné“ s oknem) a na střechu již uschlého přístavku nalepil zasklení světlíků. Také jsem slepil „plechovou“ střechu hlavní budovy.

V průběhu stavby se projevilo stáří stavebnice – lepenkové pláště budov se v ohybech začaly lehce „rozlézat“ po vrstvách. Vnější povrch, nádherně napodobující omítku (břízolit) má tendenci odchlipovat se od zbytku stěny.

Když střecha správní budovy uschla, nalepil jsem ji na zbytek objektu a doplnil ji o plastové hřebenáče. Do otvoru ve stěně jsem vlepil jeden konec spojovací chodby a poté se věnoval hlavní budově. Zkompletoval jsem plášť, vlepil „plechovou“ střechu do plastového věnce (vůbec se jí tam nechtělo) a v průběhu schnutí nalepil na prakticky hotový přístavek a správní budovu podezdívku. V mezičase uschla hlavní budova, takže jsem do ní vlepil lepenkovou „podlahu“ a středové výztužné žebro. Pak jsem se vrátil ke správní budově, nalepil na ni nakládací rampy, nosníky přístřešků a nakonec jejich střechy. Na fasádu pak přišla imitace hodin a k jediným normálním dveřím objektu schůdky (dřevěné). Pak jsem se vrátil k hlavní budově a nalepil na ni střechu s plastovým věncem, podezdívku, stříšku rohových oken a parapet.

Když vše náležitě uschlo, sestavil jsem kompletní fabričku na sucho a nalepil po lehké délkové úpravě střechu spojovací chodby.

Nakonec přišlo finále – slepení všech částí dohromady. Ukázalo se, že přístavek půdorysně trošku „ujel“ – podlahu i strop soudruzi z NDR udělali špatně (poněkud šejdrem), takže mezi objekty je menší mezera. O nesoudržnosti vrstev lepenky už jsem se zmínil, z detailů chybí okapové roury a nějaké vhodné kryty spár v ohybech „plechové“ střechy – tedy nic, co by časem nešlo doplnit. Okapové roury by navíc mohly v rozích budov zakrýt mezery, způsobené štěpením lepenky.

Když tedy pominu poněkud hračkovitý vzhled objektu, který lze napravit doplněním detailů (dle epochy) a patinou, je hlavní nevýhodou „univerzální“ měřítko. Výrobce inzeruje H0/TT, řešení nákladových ramp ale odpovídá spíše N. Jako problematické se do budoucna může projevit spojení plastových dílů a lepenky. Pokud budete lepit podobnou vykopávku, nebude od věci zpevnit hrany ohybů už při tvarování opatrným napuštěním řídkým vteřiňákem. Model vzhledem k době vzniku a celkovému provedení není vhodné postavit na kolejišti někam do popředí, kde je možno zkoumat detaily. Po jistých úpravách se ale hodí do zástavby někde na pozadí, nebo do nějakého většího komplexu budov. Lze samozřejmě změnit účel budovy – po vynechání přístavku, přední nakládací rampy (otvor pro vrata změnit v nebo prosklený hlavní vchod) a náhradě továrního komína komínem „civilní“ kotelny (úzkým plochým, obdélníkového průřezu) objekt vypadá jako menší školní budova z přelomu 50. a 60. let.

Závěrem přidávám obrázek patinovacích fixů, o kterých se zmiňuji v textu a které jsem propagoval v diskusích na jiná témata.