Stavba Singrovky z leptu podruhé (ČSD M240.0)

Motorový vůz M 240, přezdívaný singrovka, byl vyvinut vagónkou Studénka jako náhrada za dosluhující motorový vůz M 131, tehdejší vedení ČSD objednalo výrobu 220 ks těchto strojů. Po dodávce první 120 ks série a postupném užívání začalo docházet k poruchovosti strojů, takže další dodávka vozů byla zrušena.

Předlohou pro model se stal dnes již neexistující vůz s ozn. M 240.021, který převážnou dobu sloužil v depu Kralupy nad Vltavou, Kladno a Tanvald, kde také svoji cestu ukončil požárem a v r. 2007 byl sešrotován. (čerpáno ze stránky o „singrovkách“ M 240.0)

K jeho modelové stavbě jsem opět využil leptanou stavebnici, tentokrát od fy. Hekttor. Jak je již tradicí tohoto výrobce, je stavebnice provedena do všech detailů velmi pečlivě na mosazné plechové planžetě tl. 0,3 mm.

Součástí stavebnice jsou kromě planžety plechu s jednotlivými díly, také polyuretanový odlitek střechy, jednoduchý přehledný návod, sada obtisků a leptaných doplňků z bílé mosazi, tj. označení vozové třídy „2“ a řadové tabulky na boky vozu.

Vlastní stavbu nepovažuji za nijak obtížnou, nejpracnější je asi vytvarování oblých čel, ale toto se dá lehčeji zvládnout za použití přípravku , který je v nabídce tohoto výrobce.

Při stavbě jsem se zaměřil na hlavní cíl, a to maximální zachování interiéru pro cestující.

Stavbu jsem tedy zahájil vyjmutím hlavního dílu – pláště vozu, dále dvou nástupních plošin a čel vozu.

Vše jsem začistil od otřepů a nejprve jsem naohýbal plášť a nástupní plošiny. Spodní hrana skříně je po obvodu zaoblena dovnitř, bočnice jsem zaoblil hned při ohýbání přes slabou kulatinku na hraně čelistí svěráku.

Dále pak i čela vozu, která jsem ale vytvaroval do potřebného zaoblení jenom úzkými kleštičkami, bez předcházející tepelné úpravy, tj. vyžíhání.

Do pláště jsem nejprve vletoval nástupní plošinu dále od služebního a motorového oddílu, protože jsem ještě přesně nebyl rozhodnut jak vyřeším pojezd. Tu jsem si nejprve usadil v proleptech ve střeše, zaletoval a pak postupně doladil bočnice, tak aby otvory pro madla byly volné.

Následovalo osazení vytvarovanými čely a řádné proletování ve střešní partii a potom i k bočnicím.

Pak jsem si připravil a vytvaroval schůdky k těmto nástupním plošinám.

Nakonec jsem se rozhodl osadit do skříně i druhou nástupní plošinu, pochopitelně včetně schůdků, když jsem si nebyl jist kolik budu potřebovat přesně místa pro pohonnou jednotku.

Ještě jsem čela opět ve spodní partii vytvaroval do potřebného zaoblení za pomoci menší hlavy šroubku upnutého do svěráku a poklepu kladívka.

Dalším krokem byla výroba vytažené reflektorů a nárazníků. K tomu posloužila mosazná trubička o prům. 2 mm na reflektory a trubička prům. 3,5mm na průchody pro nárazníky zploštělá kleštičkami do oválného tvaru.

Dále jsem skříň uvnitř vyztužil v čelních partiích přepážkami, kdy na straně interiéru zůstala přepážka pevná a na straně služebního oddílu jsem do ní provedl výřez pro volný pohyb převodové skříně budoucího pojezdu. Následně jsem další stavbu přerušil a začal se věnovat výrobě vlastního pojezdu.

Vzhledem k stanovenému požadavku, sice zachování interiéru, a přitom ještě určitých jízdních vlastností jsem na pohon zvolil jako základ část pojezdu Tilligovy V 100 Start. Jenže již prvním problémem byl motor, takže jsem ho nahradil jiným typem (sice delším, ale užším) stejného výrobce, tedy Mashima.

Využil jsem tedy jeden otočný podvozek a druhý vlečný jsem skompletoval z přiložených masek a horního plechu. Do tohoto podvozku jsem izolovaně osadil sběrače napětí ze struny.

Celý rám jsem vypiloval z mosazného plechu tl. 2 mm, přitom se skládá ze tří částí, které jsou sletovány. Jako tvarovou předlohu k výrobě jsem využil odlitek rámu pro balmy.

Dále z kousku plastové destičky jsem vyrobil spodní kryt motoru. Následoválo dovážení pojezdu olověným plechem a výroba interiéru opět z destiček.

Tento interiér zároveň i slouží jako kryt motoru zeshora. Po provedených zkušebních jízdách a drobném doladění pojezdu se skříní, jsem ještě ve střešní partii skříně provedl výřezy pro umístění čelního osvětlení , následovalo osazení drobných dílů a detailů na skříň a přilepení odlitku střechy, kterou jsem si ještě předtím upravil – navrtal jsem otvory pro čelní reflektory a z vnitřní strany jsem je profrézoval.

Ještě jsem z podvozku odřezal původní masky, které jsem nahradil těmi leptanými skládanými a samozřejmě oba podvozky vybavil charakteristickými „smetadly“.

Následovala povrchová úprava, osazení rámů oken, nanesení popisů a cedulek a závěrečné přelakování matným lakem.

Také jsem vyrobil ze struny madla kolem dveří , zasklil okna, dokončil barevně interiér a osadil ho cestujícími, podobně jako stanoviště strojvedoucího.

Napasoval jsem do otvorů přiložené odlitky nárazníků a naposled jsem ještě vytvořil vnitřní osvětlení interiéru a osvětlení reflektorů, které pochopitelně přepíná dle směru jízdy, SMD jsem umístil přímo na rám, přitom žluté jsou přímo a červené kolmo k nim (stroj bude sloužit analogově).

Asi posledním krokem bylo osazení vozu stěrači a propojovacími hadicemi na čele vozu. Vůz je vybaven jednou kinematikou Peho, protože by ve vlastním provozu neměl jezdit protisměrně s balmy, to pouze sólo.