Malé velké kolejiště – 5.díl

Malé velké kolejiště se opět posunulo. Byť je to vždy skokově, většinou přes zimu, kdy člověka zažene chladné počasí do dílny a motivuje k činnosti v blízkosti kamen. Od posledního článku uplynul opět víc než rok, takže by se slušelo popsat nějaké novinky. Inu, nebude jich málo.

Minule jsem popisoval stavbu zapojení a progamování servo přestavníků. Od té chvíle se dá na kolejišti vcelu dobře zajezdit, o to víc po pořízení druhého ovladače přes který jde řídít vše – jak výhybky tak lokomotivy. S narůstajícím počtem hodin strávených ježděním začaly pomalu ale jistě docházet kombinace, co kam vozit, s čím křižovat a jaké rychlíky nechat kroužit. Čím dál tím víc bylo jasné, že vysněně “malé velké kolejiště” je spíše malé a s rozrůstajícím se vozovým parkem nebude stačit. Rozšířit původní rám nepřipadalo v úvahu, současné rozměry jsou “tak akorát” pro manipulaci. Nabízí se ale i jiná možnost – modulární!

Jelikož kolejiště sestává z hlavního nádraží s vratnou smyčkou schovanou v tunelu a jedné odbočné lokálky, nabízí se v podstatě jediná možnost, kudy kolejiště rozšířít – prodloužením lokálky. Horní zastávka k tomu vyloženě vybízí, jelikož průběžná kolej končila šturcem na samém konci desky. Za poslední výhybkou je místa tak akorát na Brejlovce, nebo Bertu a toť vše. Jak by to bylo hezké, kdyby se dalo popojet o kus dál.

Jako krok nula jsem si definoval, v jakém rozsahu chci kolejiště rozšiřovat = přidat kus širé trati a na její konec umístit skormnou zastávku (max. 3 koleje), kde bude možné odstavit náklad a přepřáhnout osobák. Tím by v kombinaci s již existujícím kolejištěm vznikla lokálka s dvěmi zastávkami, kde by bylo možné křižování. Dalším krokem byl prostor a rozměry = podél pracovního stolu lze postavit cca 3m dlouhý pruh, který by byl spojený s kolejištěm přechodovým obloukem. Celá tato přidaná část by měla být demontovatelná a byla by zkompletována pouze při provozu kolejiště. V pomyslném třetím kroku jsem začal zkoumat, jak se staví současné modulovky, či segmentová kolejiště. Hned na začátku jsem si řekl, že nejrychlejší bude, se inspirovat již exitujícím systémem a že nejjednodušší bude jít směrem modulů s unifikovanými čely (až na pár vyjímek, ale o tom až později). Nejvíce se mi zalíbil přístup členů z klubu Moduly Brno. Jejich čelo “RR” a “PP” se mi stalo vzorem, čimž bych chtěl členům poděkovat za inspiaci. (Čelo PP  zdroj: modulybrno.cz)

Dále bylo potřeba na napojení připravit kolejiště. V mezičase jsem totiž začal budovat základy pro krajinu – výplně z polystyrenu a zvýšené boky s reliéfem krajiny z překližky. To šlo ruku v ruce s přípravou styčné plochy s prvním modulem.

Ta musí být rovná a kolmá ke koleji, jenž bude pokračovat na modul. Tyto podmínky si vyžádaly úpravu rámu, doplnění prkna s výřezy pro elektrické propojení a se šrouby. Vše musí hezky lícovat. Příprava napojení na modul – 2. kolej od zadní hrany kolejiště bude průběžná.

Posledních cca 10cm původní koleje jsem odříznul a nahradil ji kusem nové flexi. Tu jsem po přiletování zařízul přesně s hranou. K tomuto konci se musí napasovat první modul. Na straně kolejiště už jen zbývalo připravit odbočku z napájení, což zajistilo prodloužení dvojlinky, která napájí i horní stanici na kolejišti – tím jsem byl na kolejišti hotov a byl čas se opravdu vrhnout na moduly samotné.

Čelo “PP” se tedy stalo jakýmsi středobodem návrhu, ale již zezačátku bylo jasné, že budou třeba i nějaké speciální kusy, které si budu muset vymyslet. Hned první modul musí být přechodový – musí zajisti oblouk 90° o co největším možném poloměru a zároveň kolej musí na jeho konci být uprostřed modulu tak, aby se dalo použít unifikované čelo. Navíc kvůli smysluplnosti krajiny musí být přechodový modul úzký (cca 30cm) aby navazoval na svah na kolejišti. Šířka modulu na konci s čelem “PP” je 40cm. Výsledkem byl obloukový modul s poloměrem 416mm a asi 35cm rovinky (šedá část na obrázku níže) Další dva moduly jsou staniční, každý o rozměrech 40x100cm (hnědě na obrázku níže). Na nich se rozprostírá tříkolejná zastávka s kusou kolejí pro skladiště vedle budovy. Snažil jsem se stancii co nejvíce natáhnout, ale netřeba to přehánět, jelikož stanice delší než hlavní nádraží na původním kolejišti by nedávala smysl. Nejdelší kolej má něco přes 90cm, což stačí.

Tím byl návrh hotov a přistoupilo se k realizaci – po vzoru modulů brno, jsem si veškeré potřebné díly nechal vyfrézovat do překližky (12mm na čela, žebra a podélníky, 4mm na bočnice). Domů vám pak dorazí hezká stavebnice, kterou zvládnete sestavit za jeden, maximálně dva večery.

Vše lícuje, nic není potřeba zabrušovat, či řezat. Pouze se vše spojí dohromady vruty. Patrné jsou výřezy pro nožičky.

Kompletní přechodový a staniční modul.

Sestavené rámy všech tří modulů.

Rámy spočívají na nožičkách z hranolu 20x20mm. Na koncích stojí na nožkách ze šroubů M8 a s botkou, které jsem si tisknul. Moduly jsou k sobě sešroubovány rovněž osmičkami s křídlovými maticemi.  Elektricky je vše propojeno dvojlinkou s “banánky”. Každý modul má minimálně jedno napájecí místo pro každou kolej. Veškerá kabeláž je držena na rámu v okách z 3D tisku. Elektrické propojení zajišťuje dvojlinka spojovaná “banánky”.

Nápajení přes Wago svorky.

Jakmile byly rámy zkompletovány, sešrobouvány k sobě a “na nohou” následovala klasická pokádka kolejí. Základem opět korek o tloušťce 3mm přilepený tavnou pistolí. Na něj položené koleje z flexi od Tilliga. Výhybky jsem použil Tillig EW2. Napájení srdcovek je vedeno z Wago svorky průběžného napájení do spínače na přestavnících. Tím je zajištěna vysoká spolehlivost, Všechny konce drátů jsou krimpovány a všechny kolejnicové spoje proletovány.

Přechodový modul připravený na pokládku kolejí.

Všech 6 výhybek ve stanici jsou Tillig EW2.

Co nejpřesnější napojení modulu – lepení koleje proběhlo až po sešroubování.

Pro co nejlepší spojení dvou flexi kolejí nejdříve spojím jednotlivé metrové kolejnice spojkou a pak je propájím. Až potom navlékám pražce. Sice se s dvoumetrovým kusem nepracuje nejlépe ale na dlouhé úseky zejména v oblouku se tím vyhnete obtížnému spojování již natvarovaných kolejnic. Pokládka kolejí proběhla na všech modulech najednou, jako by se osazoval klasický panel. Koleje jsou přichyceny tavným lepidlem, o zbytek fixace se postará zaštěrkování prolité Herkulesem.

U přechodů se koleje přeřízly co nejtenčím řezem (méně než 1mm), případně jsem řezal již v průběhu lepení, abych docílil naprosot minimální spáry. Jen pozor, aby výsledně odrříznutá kolej nepřesahovala okraj modulu – dříve ři později by mohlo dojít k jejímu vytržení při manipulaci se samotným modulem. O řízení všech šesti serv se opět stará dekodér verze 4 od Jiřího Krále.  Je umístěn na jednom ze staničních modulů. Propojovací kabely jsou osazeny konektorem pro snadné rozpojení modulů. Dekodér je přišroubován na destičce z 3D tisku, za kterou drží na modulu. Ze shora je opatřen krytem (také 3D tisk). Pohled na elektroinstalaci – konektor k servům, dekodér, svorky, přestavník.

V tuto chvíli byly moduly sjízdné, ale pouze se zatajeným dechem, protože stále v rámech zely díry do hlubin – nezbývalo tedy nic jiného, než se pustit do krajiny.

Jako základ posloužil tvrdý polystyren, co se používá pro izolaci podlah. U staničního modulu to bylo velmi jednoduché – nařezal jsem jej na pruhy a vyplnil jimi prostor mezi tratí a bočicí. Vše jsem lepil Herkulesem. Drobné dirky pak vyplnim horkým lepidlem a kusy polystyrenu. U obloukového modulu jsem se rozhodl přidat ještě propustek s poměrně hlubokým korytem potoka. Vedle něj pak polní cestu s nechráněným přejezdem. Na polystyren nanáším nahrubo špachtlí směs z obyčejné sádry, jemného písku a lepidla Duvillax (něco jako průmyslový Herkules). Občas si vypomůžu samolepící perlinkou na sádrokarton.

Než tato vrstva komplentě ztuhla, začal jsem tvořit drobné skalky v místech prudších svahů a okolo potoka. Skalky jsem vytvořil s papírových neperforovaných utěrek, které jsem štětcem napustil zředěným Duvillaxem s trochou sádry. Duvilax zajistí přilavost utěrky k podkladu, trocha sádry pak jako výztuha. Celou skalku jsem fromoval štětcem, k prstům by se přilepila.

Po důkladném proschnutí (téměř 2 dny) mohou přijít na řadu barvy. Používám umělecké akrylové – výborně se s nimi pracuje, dobře kryjí a dají se míchat do všech odstínů – v podstatě jimi skálynamaluji, jen ve 3D. Zbytek natírám hnědým Balakrylem. Prašnou cestu světle okrovými odstíny.

Zároveň jsem se snažil trochu vystínovat koryto potoka – čím hlouběji tím tmavší odstín šedozelené až černé. Sanha byla o vytvoření dojmu hloubky. Tahle technika ještě bude potřeba vylepšit, ale na poprvé to docela ujde.

Propustek jsem si vytisknul na SLA tiskárně. Respektive celou řadu typů – od obyčejných s ocelovou rourou přes betonové až po zděné s obloukem. Zvolil jsem poslední jmenovaný.

Osadil jej na obě strany – je skrze opravu vidět, byť by musel pozorovatel strčit oko až na hladinu potoka 🙂

Jakmile je vše natřeno v základu, lze po proschnutí přistoupit k posypům, statické trávě a stromům. Do potoka jsem vlepil kousky skutečných větviček jako staré kmeny. Z “hračkoidních” keřů od Falleru jsem vytvořil náletové dřeviny. Jako poslední přišlo na řadu osazení stromečků. Zbylé detaily jako kaplička u cesty, kříže u přejezdu či pískáček byli již třešničkou na dortu.

Také jsem se snažil zavodnit potok modelovou vodou od Nocha (č. 60876). Sic je její použití velice jednoduché (nalij a počkej než ztuhne), tak moc radosti neudělala – velmi vzlíná, díky povrchovému napětí dělá zvedlé okraje a při schnutí velmi zmenšuje svůj objem.

Zalesněný modul bez detailů.

Detail přechodového modulu.

U dvou staničních modulů jsem postupoval obdobně, byť krajina okolo stanice je výrazněji jednodušší. Staniční budova je od Igra models – varianta Adršpach. Dále pak sklad a budka výhybkáře od KB model. Vše jsou to laserem řezané stavebnice z kartonu s dřevěnými doplňky. Vedle stanice přijde doplnit ještě kůlna s malou zahrádkou a pochopitelně nespočet detailů. V tuto chvíli jsou moduly stejně jako kolejiště neosvětlené a bez návěstidel.

Podél celé trati by do budoucna měly jít telegrafní sloupy. Dle mého názoru je nejdůležitějěší po detailech patina. Nebát se zašpinit fasádu, natřít koleje rzí, udělat prachové stopy an cestách a pěšinách, přidat šmír okolo přestavníků výhybek…

Po cca 3 měsících od objednání frézování překližky jsou moduly se základní krajinou a budovami kompletně provozuschopné včetně výhybek řízených digitálně (po naprogramování lze servo dekodér připojit rovnou na dvojlinku napájení kolejí – programování musí proběhnout přes “programovací kolej”).

Hned po zahájení provozu se ukázalo, jak 3m kolejí pomohly. Dá se ve dvou krásně zajezdit, kdy každý může pohodlně ovládat 2 soupravy díky ABC úsekům ve skryťáku. Možná si teď někteří kladou otázku, kam s nimi? Moduly se po rozložení musí někam uskladnit. Přechodový modul se naštěstí vešel do skříně a na zbylé dva moduly jsem vyrobil přepravní box z OSB desek. Ten je zároveň na kolečkách, takže manipulace je snadná a ihned našel místo pod kolejištěm. Ano, je to vcelku proces, než si člověk trochu zajezdí, ale stojí to za to 🙂

Z “Malého velkého kolejiště” se tedy stal hybrid, který ale stále nabízí mnoho zábavy na relativně malé ploše a když člověk nechce, nebo nemá čas na skládání modulů, může si stále zajezdit jen na samotném kolejišti. Uvidíme, jaký pokrok přinese letošní zima. 🙂