Dílna za babku

Ahoj všichni! Minule v článku o fotopodstavcích jsem vám napověděl, jak za málo peněz udělat hodně muziky. Tentokrát je tu pár postřehů, jak pořídit nějaký levný hudební nástroj, se kterým budete muzicírovat.

Tohle je můj první článek, který už by se obsahem i stylem měl blížit ostatním příspěvkům na tomto webu, tak doufám, že to nějak nezvořu. O co půjde? Spousta lidí se modelařiny “bojí”, protože je to záležitost poměrně náročná na vybavení, a pak je další skupina, která už sice modelaří, ale se štětečkem a jenom tak občas a dál se neposouvají právě kvůli tomu, že by to znamenalo nemalou investici. Přiznám se, že jsem dlouho patřil k obou skupinám a dělal s papírem, protože stačily nůžky a Herkules. Pak jsem se zbláznil do vláčků a tady papírem zdaleka nevyřešíte všechno. Tím jsem se dostal do druhé skupiny (pravda, měl jsem ještě nůžky, ty mi zbyly od papíráků 🙂 Vlastně jsem měl jenom štětec a pár barev Revellek a nějakou chvíli to stačilo. Tím se nechci nějak navážet do kolegů, kteří modely natírají a rádi u toho zůstávají. Popravdě, když mi kamarád ukazoval svojí sbírku, nechtělo se mi vůbec věřit, že si vystačil jenom se štětcem. Fakt ale je, že stříkání modelů je úplně o něčem jiném a já touto cestou dosahuji o třídu lepších výsledků než při natírání. Tady ale už právě vyvstává potíž. Vzhledem k tomu, že stále spadám do druhé skupiny, od jejího opuštění mě dělí investice. Dlouho jsem se snažil nějak ke kompresoru a stříkací pistoli dostat. Tovární výrobky mě válcovaly svojí cenou a tak jsem začal hledat cestu jinde. Kolega z Domácí modulovky (odkaz vedle ve spřátelených webech) kdysi uveřejnil článek o tom, jak ke stříkání používá ledničkového kompresoru a jednoduché pistolky od firmy 3Detail. To mě nadchlo, protože náhodou jsme pořizovali novou lednici a vyhazovali starou, tedy ideální zdroj potřebných dílů. Tak jsem se začal pomalu dostávát dál. Začal jsem tedy postupně zmnožovat nářadí ve svojí dílně, přičemž hlavním faktorem je nízká pořizovací cena při zachované funkčnosti. Chci vám tímto článkem ukázat, že nemusíte mít vždycky nejšpičkovější a profesionální nářadí aby jste dosáhli uspokojivého výsledku. Navíc je hlavně důležité, aby jste měli ze svého výtvoru sami radost a o to jde. To, co vám tady ukážu, jsem ani zdaleka všechno nevymyslel sám, hodně inspirace jsem načerpal na již zmiňované Domácí modulovce ale také na tomto webu. Určitě ale nechoďte cestou “udělám to přesně jako on”, už proto, že každému vyhovuje něco jiného a ani se vám nepoštěstí sehnat přesně ty samé komponenty jako mě. I já jsem si vybavení adaptoval k obrazu svému a zkoušením všeho možného došel tam kde jsem.

Takže se dostáváme k první kapitole. Zásadní změnou mého modelářského života bylo pořízení zařízení na nástřik barev. Jak jsem říkal, to je vůbec jeden z nejdražších “přístrojů”, které v dílně budete potřebovat. Pokud si ho ovšem nesestavíte sami z toho co dům dal. V mém případě mě komplet vyšel na nějakých 300 korun. Takže jako zdroj tlakového vzduchu jsem použil kompresor z mrazáčku Calex, který už si svoje odmrazil a po dlouhých letech poctivé služby se dočkal reinkarnace. Vlastně vymontovat kompresor není žádná věda, stačí na to kombinačky. Hadičky vedoucí z kompresoru jsem několikrát zaškril, abych nevypustil všechen freon z chladícího okruhu a potom odštípl. Potom stačilo kompresor vymáčknout i s tlumícími gumovými nožičkami z podstavce a bylo hotovo. Nožičky jsem si nechal, hodí se docela dobře. S kompresorem moc neklepejte a neotáčejte ho, je totiž plný oleje a mohlo by se vám podařit jako mě vytvořit na podlaze pěkné kluziště. Vymontovaný kompresor vypadá takhle:

Vedou z něj tři trubičky. Jedna je už z výroby zaslepená, druhá vzduch saje a  třetí ho zase fouká ven. Kompresor nemá moc výkon co se objemu přečerpaného vzduchu týče, ale má sílu a pro naše účely ještě dobře poslouží. Na vršku je tabulka s těmito informacemi.

Teď k té trubičce co fouká. Na ní mám nasazenou gumovou hadičku z akvaristiky za krásnou cenu 5 Kč za metr. Po metru je na ní nasazená tato nádobka. Letečtí modeláři to používají jako palivovou nádrž. Důležitost tkví v tom, že z kompresoru fouká občas i nějaký ten olej a ten se na model dostat nesmí. Proto je vzduch veden hadičkou skrz víčko až na dno nádobky, kde se sráží olej a vlhkost z nasátého vzduchu, a potom putuje přes vatovou výplň k druhému otvoru ve víčku.  Dále vede dva metry dlouhý kus hadičky až…

…k pistolce. O ní se ještě budeme bavit dál a s odpuštěním jí přeskočíme.

Protože je potřeba kompresor něčím napájet, vede z něj pěkná šňůra na domácích 230V. Samotný strojek žádný vypínač nemá, tutíž jsem ho tam doplnil. Koupil jsem šňůru s klasickou zásuvkou a bytelný vypínač. Ten byl z celého zařízení nejdražší (asi půlka celkové ceny). Nezoufejte, tá se sehnat i daleko levnější, ten můj ale používají kytaristi do efektů a má garantovaných několik tisíc bezchybných vypnutí. A taky jsem ho chtěl mít hned. Tím, že je to spínač přímo na šlapání určený, zabalil jsem ho do elegantní krabičky z 5mm překližky.

Mám tedy při práci volné ruce a když chci stříkat, šlápnutím celý pekelný přístroj uvedu k životu a opětovným šlápnutím zase vypnu. Prosté, spolehlivé a funkční. Aby mi vypínač po podlaze neujížděl, mám zespodu chemoprénem přilepené válečky z mechovky.

Takhle to vypadá zevnitř, zapojení jsem si radši nechal zkontrolovat někým zkušenějším. Modelaření mi doma ještě tolerují, požár už by mi asi neodpustili.

Zde již zmiňovaná normovaná zásuvka. Dlouhá je asi metr a půl, černá barva příjemně podtrhuje celkový zdařilý design zařízení. Prostě ideální bytový doplněk, který rozsvítí každou domácnost.

A tohle už je komplet vybavení, které ke stříkaní požívám. Jak můžete vidět, žádná extra záležitost. Dole jsou pistolky zhotovené svépomocí z mosazných trubiček a injekčních jehel. Jedna pistolka má jehlu 0,25mm, druhá o chlup silnější. Slabší pistolku používám na menší celky a patinu, silnější na větší kousky. Dá se s ní stříkat i hustší barva a tak práce víc odsejpá. Větší pistolku jde snadno čistit kytarovou “E” strunou (vpravo), na tu menší je potřeba ze zvonkového drátu (dole veprostřed) vytáhnout jedno vlákno a tím se pistol protáhne. Na mosaznou trubičku se nasazuje hadička od kompresoru, na plastový konec jehly injekční píst. Při stříkání používám jen samotnou nádrž, bez samotného modrého pístu, pistolka si barvu saje sama. Nádržek mám víc (nahoře), na tmavé odstíny lihových barev, na světlé odstíny lihovek, na akrylový lak a na akrylové barvy. Nádržky se dají čistit právě pístem, a nebo nové stojí korunu. Barvy se do pístu můžuo dávkovat kapátkem (veprostřed).

Co se do dílničky opravdu hodí je šikový box se šuplíčky. Koupil jsem ho ve výhodné akci ještě s jedním menším, vyrábí se spousta variant a barev. Přihrádky se dají vysouvat i úplně vyndat, takže všechno je hned při ruce. V každém šuplíku mám určitý okruh věcí (barvy, lepidla a tmely, brusné papíry…) Do komůrek se dají ukládat i rozpracované projekty a nepráší se na ně.

Opravdu šikovná věcička, jenom si zapmatovat kde co je. Jak si můžete všimnout, používám hlavně lihové barvy Agama. Nesmrdí, rychle schnou, a ještě se mi s nimi nepovedlo nějak zásadně povrch modelu zmršit. Když není v lihu vhodný odstín, sahám po akrylkách (také od Agamy), které na stříkání zásadně ředím technickým lihem. Mají pak mnohem lepší aplikační vlastnosti.

Dalším dobrým pomocníkem je 12V modelářská frézka Proxxon. Není nejlevnější, ale ve své cenové kategorii je to naprostá špička a vzhledem k tomu, že jsem to s modelařinou začal myslet trochu vážněji jsem do toho praštil a koupil. Výhodou je regulace otáček a univerzální zástrčka ke zdroji, takže k němu můžu přikupovat ostatní elektrické nářadí a zdrojové trafo mi zůstává.

K této mršce používám hlavně tohle příslušenství: sadu kleštin (byla u frézky), sklíčidlo, a potom takový výcuc z levné obsáhlé sady z Lidu (sehnal mi kolega VoVo, klaním se, mistrovský kup). Opravdu neocenitelná je ale sada stopkových frézek od firmy Meisinger (úplně vpravo, k sehnání také jako příslušenství k Proxxonu). Nástroje jsou dokonale vystředěné, ostré a dá se s nimi opracovat například celý odlitek. Na jehlové pilníky zapomeňte, za 90 Korun naprosto bezkonkurenční.

Z těch ručních kamarádů mám nejradši tyhle pomocníky (zleva). Opravdu se hodí střihátko na nehty. Stačí bohatě i to nejlevnější, akorát už pak na nehty moc nefunguje. Při odstřihávání součástek z plastikových výlisků a kovových leptů ale oceníte, že se s ostřím dostanete až k hraně dílu. Dále žiletková pilka upnutá ve stylu úsporných opatření do dvou pásků stavebnice Merkur. Skvělá na místa, kde si nemůžete dovolit silný řez a opravdu dobře funguje. Štětce mám pouze dva, a to ve stylu “pět chlupů na špejli”, používám jen na dotírání detailů a patinu suchým štětcem. No a pinzeta, ta se dostane všude kam mé nohrabané pazoury ne.

A kapitola lepenek : ) Na maskování hran při stříkání jednoznačně vítězí 6 mm Tamiya páska (ta nejžlutější). Ještě mi nikdy nesundala barvu pod sebou a ani moc nedává barvě šanci podtékat. Snažím se jí šetřit, takže na větší plochy používám levnější papírovou malířskou pásku (vlevo). Kde mě nebaví čekat až uschne lepidlo, plácám pásku oboustranou (vzadu) a na “kancelařinu” obyčejnou lepenku s trhátkem. Z modelářských lepidel používám lepidlo na plastikové modely Agama a vteřiňák HVP modell střední (nejsou na fotce).

Tak, a pomalu se dostáváme k hlavnímu bodu článku, totiž zhotovení pistolky na stříkání barev. Dá se sehnat už hotová od firmy 3Detail, o té jsem ale dřív nevěděl a ani později jsem na ní nikde nenarazil. Tak jsem na to šel metodou pokus-omyl a ejhle-povedlo se. Nebojte se toho, nic na tom není a nic moc to nestojí. Takhle nějak pistolka vypadá po půlroce skoro každodenní služby, je to nesmrtelná teta : )

Co budeme potřebovat? Mosazné trubičky z modelářství o rozměrech:

silnější trubička: vnější průměr6 mm, vnitřní 4,8. Musí do ní jít zarazit injekční jehla.

slabši trubička:vnější průměr 4 mm, vnitřní 2,4 mm.

Dále injekční jehlu s oranžovým nebo modrým koncem. Barvy konce značí odlišné průměry jehly, tyto rozměry se mi nejlépe osvědčily. Potom injekční písty s obsahem podle uvážení.

Trubičky jsem řezal dělícím kotoučkem, což práci významně urychlí. Ihned po uříznutí doporučuju strhnout hrany šmirglem, jsou pekelně ostré.

Klíčové jsou tyto tři díly. Jsou to (odshora): tělo pistolky, zhotovené ze silnější trubičky (délka 23 mm), do něj je později ještě potřeba vybrousit elipsový otvor. Další je přípojka vzduchu, ta je se slabší trubičky a v nejdelším místě má tak zhruba 41 mm (je to jedno). Tu musíte na jednom konci zkosit a  aby toho ještě nebylo málo do zkoseného konce je potřeba vybrousit negativní oblouk. Když pak do dírky v tělu tohle trubičku vsunete, nebude spoj uvnitř zabírat moc místa. Poslední díl je asi 5 mm dlouhý a je opět ze slabší tyčky.

Prostřední tyčka má jeden konec zkosený a ještě s vybroušeným rádiusem.

Tímto zkoseným koncem by měla padnout do vybroušeného otvoru v silnější trubce. Snažte se otvor neudělat o moc větší, měl by být zhruba lehce za půlkou délky.

Dalším aktérem je jehla (zde ta oranžová), kterou je potřeba zbavit špičky. Tu odbruste tak, aby byla z jehly hladk á trubička bez zbroušeného hrotu.

Tak a tady celá hlavní sestava. Nyní bude naším hlavním cílem zazátkovat jeden konec těla pistolky tak, aby byl kolem jehly jen malý otvor, který vytvoří potřebný tlak vzduchu.

Protože malý váleček je v tělu moc na volno, uříznu stejně dlouhý kus ještě z větší trubičky a vyříznu z něj takové jakoby “céčko”.

To zamáčknu na patřičný průměr a jedna škvíra je utěsněná. Kolem jehly je ale stále moc volného prostoru…

…takže ze zhruba 0,4 mm silného mosazného plechu (jde použít opět i kus trubičky) přijde stočit další prstenec…

…tentokrát vpasovaný do trubičky zevnitř.

Místo zdlouhavého stáčení mezikroužků by se samozřejmě daly koupit další trubičky již hotové, prodávají se ale po metru a moc se to nevyplatí. Zhruba tolik místa jako je na obrázku by mělo být kolem jehly. Tak dosáhneme optimálního tlaku vzduchu a síře kuželu barvy.

Nyní všechno dohromady spájíme.  Pomůže neutrální pájecí kapalina. Páječku mám tu nejlevnější (jak jinak) made in China.

Takže spájeno. Cínem nešetřete, spoj musí být pevný a vzduchotěsný. Prolít cínem také můžete čelo pistolky, vykompenzují se tím netěsnosti. Potom stačí vsunout jehlu (nemusí se lepit), připojit kompresor a zásobník barvy a máte hotovo.

Ve finále po přebroušení to vypadá takto luxusně : )

A hlavně to není nic složitého. Spousta lidí mi říkala, že to nikdy nebude fungovat, a vida – funguje to. To je to hlavní, nezáleží že to není značkové od renomované profesionální firmy, hlavně že vy z toho budete mít radost.

Jehla by měla z pistolky tak 2 mm vyčuhovat a měla by být veprostřed otvoru. Tak zajistíte, že bude barva pěkně vytahována ze zásobníku a její proud bude rovnoměrný. Ještě takový postřeh k úhlu, který svírá tělo a trubička na vzduch. Není nijak přesně stanoven, ani já ho nijak neměřím. Fakt je ten, že se mi ho povedlo udělat u všech tří pistolek naprosto stejně. Prostě mi to tak padne dobře do ruky.

No a jak se s tím pracuje? Musím říct, že výsledek předčil moje očekávání. Abych zmínil hlavní klady: práce s celým zařízením je velice jednoduchá. Když chci stříkat, šlápnu na spínač pod stolem a je to. Kompresor z lednice je velice tichý a jenom tak vrní. Pozor! Při startu pistolka trochu vyprskne, takže nemiřte hned na model. Na začátek pistolku profouknu jen lihem (protože jím i ředím barvy) a barvy míchám takto: do pístu si dám ředidlo (v mém případě tedy líh), přidám barvu (asi 50:50, spíš víc lihu, dělám to od oka, ale může te se orientovat podle stupnice na pístu) a tím že pustím vzduch a špičku pistole dám ke stolu, vzduch se otočí a začne probublávat do pístu. Barva je hned promíchaná a můžete stříkat. případně doladíte poměr barva:ředidlo. Pistolka stříká krásně plynule a dělá tak dva centimetry široký proud barvy. Ten se ale dá ještě ladit průměrem otvoru a jehly. Dále platí, že čím máte slabší jehlu, musí být barva řidší. Když chcete stříkat tenké linky, já to dělám tak, že do jehly 0,25 strčím ještě tenký drátek tak aby vyčuhoval, a tak se dají vykouzlit i linky silné 1 mm. Při stíkání přejíždějte pomalu rovnoměrně přes celou prochu, jako při natírání. Potom pod stolem “cvak” a je to. No má to i svoje nevýhody, jako například že nejde regulovat proud barvy a vzduchu během stříkání, ale myslím, že za těch pár stovek (opravdu pár : ) je to naprosto dostačující, navíc brzy získáte cvik. Díky rychleschnoucím barvám od Agamy je práce příjemná a rychlá. Pistol vyčistíte snadno opět profouknutím ředidlem a přinejhorším to jde prošťouchnout drátkem, nebo koupíte za kačku novou jehlu.

Dále ve svojí dílničce používám olejové barvy na patinu. Mám základní “železniční” odstíny umbra a siena pálená, černá a bílá, všechno od značky Umton. Olejovky buď nanáším přímo husté a stírám, nebo naředím terpentýnem a napouštím spáry a zákoutí. Pro olejovky mám vyčleněný zvláštní štětec, pak už se moc na nic jiného použít nedá. Při práci s oleji je sice všude smrad že by jeden pad, pořád jsou ale nezastupitelné v řadě pozic.

Pak tu máme elektrostatický zatravňovač. Zase nic extra náročného, ale využije se. Inspirace je opět vzata z Domácí modulovky, akorát je to celé zase přizpůsobené tomu co se povedlo sehnat. Takže základem je elektrická plácačka na mouchy, ani ne za stovku a sítko na čaj, to tak tu stovku dorovná. Plácačka mouchy zabíjí elektrickým výbojem a vlastně je usmaží (jak nápadité) a původně vypadá jako pálka na tenis. Při přeměně na daleko užitečnější zatravňovač se opět pohrabeme v elektrickém zapojení.

Funguje to tak, že zařízení pracuje na dvě AA baerie, když znáčknete spínač na boku, vytvoří se v plácačce taková síla, že může mouchy opékat. My to ale uděláme tak, že jeden pól povedeme do sítka na trávu a ten druhý kabelem do podloží diorámatu. Stisknutím tlačítka se mezi nimi vytvoří elektrostatické pole a tráva sypaná z tak třícentimetrové výšky bude na podklad dopadat vertikálně. Osobně používám staickou trávu Polák 3 a 7 milimetrů, lepím jí originál Polák lepidlem.

Takhle vypadá sítko. Dno jsem vytvaroval do plocha a držátko naohýbal tak, aby dobře padlo do plácačky. Neočištěné přilepené trávy si nevšímejte, jsem trochu prase…

A hle, zde jsou vnitřnosti. Celá úprava spočívá v tom, že odstraníte vršek plácačky s “výpletem” (vedou do něj dva drátky, ty odpojte a nechejte volné). Místo výpletu našroubujte sítko ( já ho mám v kousku původního vršku aby to líp vypadalo a neviklalo se) a připájejte k němu jeden drátek, který předtím vedl zespodu tišťěného spoje do výpletu. Druhý drátek připájejte k asi tak třiceticentimetrovému izolovanému vodiči, pro který vyrobíte v boku otvor. Celek zase zašroubujte, na konec vodiče připevněte špendlík pro zapichování do terénu a máte hotovo. Funkčnost ověříte tak, že při přiblížení sítka a špendlíku by se měl objevit elektrický výboj. Pozor, pracujete s vysokým napětím, nic by vám to nemělo udělat, já se vždycky akorát leknu, ale co kdyby byl náhodou někdo slabší povaha jako moucha…

Asi takovýchto výsledků s přístrojem dosahuji. Není to úplná špička, ale stačí to. Případnou jednolitost povrchu rozbíjím ručně lepenými drny nebo jiným odstínem statické trávy.

Výhodou těchto jednoducých přístrojů je to, že nejsou na výrobu náročné a když se vám to nepovede nebo vám to nebude vyhovovat, skoro nic to nestojí.

A na závěr něco pro ty, kterým frézka Proxxon připadala jako příliš sofistikované řešení. S tímhle jsem si dlouho vystačil, je to 12V motorek z autorádia, odlitky se s tím taky vybrušovat trochu dají. Motorek sice nemá moc výkon a nejde to tak rychle, svou práci ale zastane. Napájet se to dá normálním trafem na vláčky, takže regulaci oráček to má taky. Největší slabinou je krátká hřídelka, a tudíž malý dosah, je to prostě na takové to domácí žvýkání. Hřídelka má ale poměrně univerzální průměr a nasadit na ní jde kde co. Zde třeba “nějaká” kladka oblepená šmirglem. Můžete jí polepit i zvrchu a brousit tak čelně.

No tady už nefunguje ta stoprocentní praktičnost a funkčnost, o to je to ale levnější. Já na to upínal i vrtáky pomocí dlouhého svíracího kroužku z Merkuru. Chtělo si to vyhrát s vystředěním a stejně to nebylo ono, ale člověk z toho má pak dobrý pocit, že si něco udělal sám : )

Tak to je asi tak všechno s čím pracuji a stojí za zmínku. Samozřejmě se hodí i věci běžně v domácnosti dostupné jako nůžky, papír, tužky… Taky se vyplatí schovávat si různé plastové tabulky, drátky, čiré fólie, prostě všechno, co by se dalo jednou upotřebit. Určitě se nebojte zkusit si vyrobit něco podobného. Třeba vám to usnadní práci, a i když vám to třeba nebude vyhovovat, získáte novou zkušenost, o což jde především. Také jsem nečekal, že vlastnoruční pistolku někdy uspokojivě zprovozním a podívejme – funguje to a s každým novým modelem získávám další poznatky. Abych jenom nepsal moudré řeči, mám tady na ukázku pár věcí postavených s využitím výše popsaných nástrojů. Prvními pokusnými králíky byla souprava vozů Be. Barev jsem měl do začátku jenom pár, takže odstíny nejsou dvakrát věrohodné.

Přinejhorším se to ale celé může nechat zarůst někde na odstavné koleji. Takhle to zatím slouží jako “historicá souprava”.

Další přišel na katův špalek vagon Faccs rovněž ze stavebnice LPH. Červenohnědá už sedí, patina provedena lehce přestřikem barvami Rez a Bílá.

Tady pro srovnání jenom příklad patiny na již hotovém voze. Na začátky byly oba vozy stejné, jeden se ale vydal na cestu špinící linkou a takhle dopadl.

Patina modelům opravdu co do přiblížení realitě hodně pomůže. Stačí jenom lehce něco máznout a už to má jinačí “šmrnc”. Chce to ovšem odhadnout, kdy přestat a první výsledky nemusí dopadnout přesně podle vašich představ. Takováto úprava zabere jen pár minut, opět nástřik rzí, červenohnědou, světle šedou. Hodí se také různé záplaty v místech “opravovaného laku”.

Poslední dobou vláčky vytlačují i jiné modely, v tomto případě BVP 2 od SDV modelu v měřítku 1:87. Tady si to o patinu přímo říkalo, čistý bílý nátěr UN by vypadal jako hračka. Opět barvy Rez, Černá, Písková… Vozítko se nám právě vrátilo z nějaké mise v poušti : ) Různé oprýskané fleky a stékance se dají lehce vytvořit metodou “suchého štětce”. Barvu na štětci vytřete nebo necháte lehce zavadnout, a pak už jen ťufáte, nebo stékáte. Dobře se tak odřou vystouplé detaily a obouchá barva z hran.

OT 90 zase od SDV. Tentokrát jako takový šrotík, v motorovém prostoru se asi něco spravuje : )

BVP v barvách UN se nám předvádí i z druhé strany, suchý štětec hodně pomohl, když získáte určitý cit a cvik, jde to překvapivě snadno a rychle. A díky lihovým barvám od Agamy je to hned suché. Stavba tohohle modelu trvala slabě přes dvě hodiny. Když mě něco chytne, chci to mít hned.

No a jak je vidět, Ótéčko se nám opravit nepovedlo, dakže po svých neodjede. Podvalník od SDV, Tatra 141 od Modeltecu vyzdobená SDV součástkami… Zde se hodila žiletková pilka, díky tenkému řezu se povedlo “otevřít” dveře do kabiny. Některá zákoutí modelu jsou napuštěná hodně ředěnou barvou, na což se lépe hodí olejovky, zrovna jsem je ale neměl při ruce a ta moje horká hlava…

Takže: hlavně se nebojte zkusit si všechno, co vás napadne, přinejhorším se ponaučíte z vlastních chyb. Mě se kolikrát stalo, že jsem na nějaký zlepšovák přišel vlastně omylem, když už to vypadalo, že nic nepomůže a model přijde rovnou sešrotovat. Hlavně je lepší se spálit svými chybami, než si počin nechat rozmluvit někým “zkušenějším” ještě než začnete. Podle většiny lidí kolem mě spousta věcí popsaných v článku vůbec neměla fungovat. Tím spíš mě to ale hnalo do dalších dobrodružsví a pokusů. Takže vám přeji hodně štěstí a zkoušejte, zkoušejte!