Opevněné zátiší – diorama na focení modelů

Již dlouho jsem si chtěl postavit “fotogenickou” kolej pro focení a vystavování nově vzniklých vozidel, případně na hezké focení rozsvícených lokomotiv. Jelikož se jedná o sólo stavbu mimo kolejiště, nedával jsem jí příliš prioritu. Impulsem pro začátek stavby byl pak dostatek volných chvil, kdy nemá cenu něco začínat na kolejišti, ale na malém, opravdu malém, projektu by se dalo stihnout dost.

Také jsem si chtěl vyzkoušet postupy modelování krajiny a aplikace různých postupů či výrobků. Celý projekt vznikal tři odpoledne a půl víkendu.

Kvůli prostorové úspornosti jsem jako základ zvolil úzký pruh překližky o rozměrech 120x400mm a tlusté 5mm.

Následně jsem nahrubo rozměřil, kudy povede kolej. Pro zpestření přidám strouhu která bude protékat betonovým propustkem. Na kolej se pohodlně vejde jeden vůz Y nebo tři Zetky, případně lokomotiva s jendím kratším vozem. Zároveň se celá diorama vejde do mé  malé vitríny.

Na základní terén, který tvořila deska extrudovaného polystyrenu o tlouštcě 15mm, přišel ještě vysoký násep. Vždycky se mi líbily tratě čnící vysoko nad okolní plochou krajinu.

Nejprve se však musel vytvořit hrubý tvar propustku. Betonovou zeď jsem jednoduše vystřihnul z tenkého kartonku. Inspiroval jsem se mnoha propustky a malými podchody, co jsem našel na internetu. Nebyla zde snaha vytvrořit nějaký konkrétní prospustek, spíš jen oživit tuto čás dioramy. Římsu a vystouplý překlad jsem udělal z balsy a vše slepil dohromady vteřinovým lepidlem. K podkladu jsem ho za patku přichytil kapkou horkého lepidla a k polystyrenu Herkulesem. Výsledek je pro účel dostatečný.

Usazením propustku jsem napevno zvolil i lehký oblouk, přecházející do roviny. Násep dotváří ještě standardní, tři milimetry tlustý pruh korku. Po obou stranách trati jsem skalpelem vyhloubil dva příkopy, které odvádí vodu ze svršku do strouhy. Alespoń trochu to imituje reálnou trať, ze které někam musí odtékat voda. Ke koleji jsem zspodu připájel dva drátky, aby bylo možné vozy a lokomotivy fotit plně osvětlené.

Holý, na hrubo vyřezaný, polystyren však neleze použít jako podklad pro finální porost a zeleň. Nejdřívě je nutné tvary sjednotit. K tomu výborně posloužila směs natrhaných papírových utěrek a obyčejné sádry. Na malé kousíčky nacupované utěrky jsem smíchal s vodou a sádrou čímž vznikla poměrně hustá hmota, kterou jsem nanášel prsty na polystyren. Vcelku dobře se přichytává. Poté navlhčenou rukou lze povrch uhladit a dát mu přirozený vzhled s množstvím malých nerovností tak, jak je to ve skutečné krajině. Zde následovala opravdu dlouhá technologická přestávka, protože sádra plná vody a nasáklých kousků ubrousků na polystyrenu schla několik dní.

Jakmile sádra vyschla, přišla mi bílošedá plocha vedle koleje příliš prázdná, ale neměl jsem nápad, čím ji zaplnit. Dioramka proto opět několik týdnů ležela bokem až do dne, kdy jsem začal experimentovat s 3D tiskem a na internetu jsem narazil na tuto fotografii. (neznámemu autorovi děkuji)

Zde můžeme vidět v porostu schovaný bunkr lehkého opevnění někdejšího Československa z roku 1937-38, neboli ŘOPík. V kombinaci s možnostmi 3D tisku bylo rozhodnuto. Pod tratí bude stát bunkr, zobrazený ve schátralém stavu, který by mohl odpovídat jak dnešku, tak konci sedmdeátých let, do kterých plánuji zasadit své kolejiště.

Vybral jsem typ nejrozšířenější, stejný jako je na fotce. Typ A s úhlem mezi osami střílen 180°. Na https://mapa.opevneni.cz/ lze získat základní výkresové podklady pro každý plánovaný, postavený, nebo rozvalený bunkr, který se nachází na území bývalé ČSR. Podkladů je dostatek, takže vyrobit model bylo již jen otázkou času. Překvapila mě velikost objektu -> v TT vychází délka na úctyhodných 75mm.

S modelováním jsem strávil několik hodin, ale výsledek stojí za to.

Trubky s periskopem trčící ze stropu jsem nakonec z modelu vypustil, stejně tak “prasečí ocásky” – háky z drátu, které sloužily pro upevnění maskovacích sítí. Všechny tyto díly byly během okupace i po ní buď demontovány, nebo rozkradeny. Samotný tisk trval něco málo přes hodinu a půl, což je neuvěřitelná rychlost. Na kolejiště minimálně jeden ŘOPík plánuji – nějaký méně známý typ může lokálkovou trať vlemi oživit.

Čistě vytištěný bunkr jsem použít nechtěl. Častěčne z důvodu snahy o zakrytí stop po tisku (horizontální spáry) a z části také kvůli tiskové chybě. Jak lze vidět v horní zaoblené části byly vynechány cca dvě vrstvy, což způsobilo nepříjemný schod. Vše alespoň trochu měla zakrýt oprýskaná omítka. Nepravidelný povrch by měl zatraktivnit jinak jednotvárnou šedou betonovu masu.

Omítku jsem vytvořil ze směsi Herkulesu, trochy vody a obyčejné polohrubé mouky. Vznikne pasta podivuhodné hustoty, která jde nanášet špachtličkou nebo tvrdým štětcem na objekt. Následně jsem omítku na povrchu “uplácal” kusem balsy a jemně přesypal čistou moukou. To vytvoří efektr hrubé, vydrolené omítky. Po zaschnutí na některých místech může hmota odskočit (bohužel Herkules zcela nepřilne k PLA, ze kterého jsem bunkr tisknul). V některých místech jsem tento nedostatek využil pro znázornění opadaných kusů omítky, zbylé jsem zafixoval řídkým vteřinovým lepidlem. Výsledek byl uspokojující. Zbytek bude muset zamaskovat barva.

Vzhledem k tomu, že je můj model pevnůstky věrný předloze, je nutné ho dobrých 5-7mm zahloubit do terénu. Jednoduše jsem jej přiložil na místo pod náspem a půdorys vyřezal ostrým nožem. Polystyren šel dobře vyrthat a za pár minut byly základy pro bunkr hotové. Přilepil jsem ho opět horkým lepidlem. Poslední velkou teréní úpravou bylo vytvořéní tzv. záhozu na čelní stěně objektu směrem k trati. K tomu posloužil odřezek polystyrenu jednoduše vyřezaný nožem a Herkulesem vlepený do mezery. Povrch jsem opět přetřel sádrovou směsí.

Zasazením do terénu konečně dostal ŘOPík  ty správné proporce. Stačilo opět počkat na proschnutí sádry a základ terénu byl hotov.

Vím, že pozice vůči trati není úplně věrná. Zde jsem dal přednost fantazii před skutečností. Pevnost je přecijenom příliš blízko u trati, ale myšlenka zakomponování do rozpracované diorámy byla natolik lákavá, že se nedalo odolat.

Před lepením foliáží, trav, stromků, keřů atd. jsem nejdříve musel ztvárnit realistickou hliněnou zem. Té jsem docílil neprve natřením celé dioramy odstíny hnědé. Barvy jsem zvolil akrylové od Humbrolu a Agamy. Odstín jsem plynule měnil od červeno hnědých, přes sytě hnědou až po hnědo-černou. Místy jsem tupoval, jinde natíral. Povrch ze sádry dobře sál, takže se barva dostala i do valné většiny skulinek.

Také jsem natřel stěny propustku dvěma odstíny světle šedé. Vnitřek dostal strohý černý nátěr, aby byla pozorovateli skryta nedokonalá vnitřní konstukce. Tmavou barvu dostala i strouha protékající pod tratí. V budoucnu bude “zavodněna”. ŘOPík jsem opatřil tmavější šedou, aby se odlišoval od novějšího propustku. Již teď se dobře vyrýsovaly okraje omítky a struktura, kterou po zachnutí vytvořila mouka. Vchod do objeku jsem natřel opět černě. Vchodová mříž je vytržená, takže u objektu zcela chybí. První vrstvu barvy dostaly i kolejnice – také hnědou, avšak v odstínu světlejší rzi.

Na tento barevný základ jsem nanesl tenkou vrstvu neředěného Herkulesu a posypal hlínou ze zahrady. Jedná se o úplně obyčejnou hlínu, jenž je pouze přesátá a vyschlá. Pro zpestření byly přidány kameny (pravé kamínky z přesáté hlíny), které stačilo přichytit kapkou hustého vteřinového lepidla.

Posupoval jsem po menších kouscích. Hlínu jsem sypal po špetkách. Vždy po nanesení jedné vrstvy jsem chvíli počkal, až zrnka nasáknou lepidlo. Pokud se povrch lesknul, nasypal jsem další vrsvu. Postup jsem opakoval, dokud se na žádném místě nevořily lesklé louže Herkulesu. Přebytečnou hlínu jsem zklepal. Tento postup zajistí hezký povrch s jemnou strukturou na povrchu.

Výsledek mne ohromil. Hlína vypadala velmi realisticky. Po dalším schnutí již následovala první vegetace.

Zde jsem se zaměřil halvně na okolí tratě. Chtěl jsem vytvořit trsy delší, zažloutlé trávy, rostoucí skze štěrk z náspu nedaleko kolejí. Proto jsem je lepil ještě před zaštěrkováním. Použil jsem standardní foliáž of firmy Polák. S trochou trpělivosti se daly vybrat a natrhat všelijaké tvary trsů. K podkladu jsem je lepil hustým Herkulesem. Stačí lehce přitlačil a nechat zaschnout.

Během schnutí byl opět čas na bunkr. Přidal jsem světlejší odstíny na některé části neopadané omítky. Ztmavil střílny a výdechy v týlové stěně. Naznačil orezlé zbytky “prasečích ocásků” a světlým pigmentem vytvořil pruhy od vytékající vody.

K zaštěrkování koleje používám obyčejný šedý drcený štěrk od firmy Noch. Má přirozenou texturu a velikost “tak akorát”. Štěrk nabírám malou špičatou lopatkou z kartonu a pomalu jej sypu mezi pražce. Následně uhladím a  urovnám tvrdším štětcem. Pak vše proliju z injekční stříkačky Herkulesem, smíchaným s vodou a jarem pro snížení povrchového napětí. Lepidlo tak krásně zatéká do štěrku a po zaschnutí vytvoří kompaktní násep.

Drobnější štěrk jsem nasypal na některé okraje náspu a trochu také do strouhy a příkopů. Vše opět prolil zředěným lepidlem. Celou dioramu jsem nechal přes noc pořádně proschnout, abych se ráno mohl hned pustit do zatravňování a tvroby doplňků.

Základ travního porostu tvořila statická “jarní” tráva od firmy Noch. Její světlé odstíny dioramu velmi prozáří, ale všeho moc škodí. Proto jsem na některá místa přidal nízké keře z foliáže Polák, pro plevel okolo staveb jsem použil molitanovou drť a na podrost (nízké ostružiny atd.) jsem vytvořil směs z opadaného popsypu z různých foliáží. Tímto jsem vytvořil vcelku pestrou škálu porostů. Tmavší a vyšší porosty jsem se snažil klást podél trati a okolo bunkru. Plevelem zarostlý strop a střílny podporují vzhled zchátralého a dlouho opuštěného objektu. Podrost jsem také přidal okolo strouhy a okolo opěrných zídek propustku. Při tvorbě zeleně se lehce snažím napodobovat skutečnost, ale místy se řídím jen fantazií.

Během zasychání lepidla jsem přemýšlel jak ztvárnt téměř stojatou vodu ve strouze pod tratí. Pak jsem si všimnul, že okolo kamene, který jsem přilepil vteřinovým lepidlem, se hlína leskne. Ihned jsem vyzkouěšel aplikovat jej i na strouhu. Stačila tenká vrstva řídkého vteřinového lepidla. Proti vytečení mimo dioramu jsem konec lehounce přestríkal aktivátorem. To vytvořilo hráz a zbytek nehybně zaschnul. Po vytvrdnutí se vytvoří dokonalá lesklá vrstvička, jenž dostatečně imituje vodní hladinu. Levné a přitom efektní řešení.

Do této chvíle, vcelku logicky, působí celek velmi ploše. Každá diorama by měla mít nějaký vertikální prvek pro určení měřitka i ve svislém směru. Zde jednoznačně padlo rozhodnutí na malý strom někde poblíž ŘOPíku. K tomu posloužil levný, ale né moc pěkný “stromokeř” od firmy Faller. Cena odpovídala kvalitě, naštěstí však vše zachránila trocha Herkulesu a foliáž s listím. Obyčejný drátěný stromek zbavený původní molitanové drtě se proměnil v ucházející břízku.

Na druhé straně tratě však zbylo stále dostatek místa a tak padla volba na telegrafní sloup. Zde se opět dostala ke slovu 3D tiskárna, protože tisk doplňků mne opravdu začíná bavit. Proč si nevytisknot i telegrafní sloup, že. Za třicet minut byl sloup hotov, avšak titěrné držáky izolátorů jsem vymodeloval až příliš drobné, proto některé detaily zmizely. Jako celek je však obstojný, do budoucna by se ale měl vylepšit.

Sloup dostal nátěr červenohnědé, izolátory bílé, držáky obyčeně černé a betonový sloupek svělte šedou barvu. Žádnou patinu jsem nepřidával. Na místě ho drží bodce a pár kapek vteřinového lepidla. K patce jsem přidal chomáček trávy, aby zakryla lepidlo. Po těchto posledních detailech přišlo na řadu již finální patinování.

Nejvíce potřeboval ušpinit násep s pražci. Rezatý prach se šmírem jsem vytvořil ze tří patinátorů: černé saze, vietnamská zem (ano výborně se odstínem hodí na svěltejší rez) a tmavou rez. V různých poměrech jsem je míchal a vlhkým štětcem roztíral po štěrku, upevňovadlech i pražcích. Dobře se tak dotvořil vzhled orezlých kolejnic. Zářivý betonový propustek jsem lehce srazil černým washem a ztmavil některá místa v trávě. Na pevnost přibyl nápis “VSTUP ZAKÁZÁN”. Takovými nápisy byly v průběhu let opatřovány téměř všechny pevnostní objekty. Často ledabyle napsané štětkou. S patinou by si člověk mohl hrát hodiny, dny, ba i měsíce, ale je nutné si v jednu chvíli říct dost.

Posledním krokem proto bylo vyčištění hlav kolejnic pomocí kusu pertinaxu a brusné houbičky na koleje a natření okraje matnou černou barvou Agama. Tímto jsem dioramu prohlásil za hotovou, byť nemohu vyloučit, že se na ní do budoucna může objevit jěště pár detailů.

Tato práce mne opravdu bavila. Naučil jsem se, či si ověřil mnoho postupů. Ne všechny půjdou asi přenést na kolejiště, kvůli jejich časové náročnosti, ale v podobném duchu bych chtěl ztvárnit i krajinu na velkém panelu.

PS: Víte, proč se vlastně malé pevnůstky lehkého čs. opevnění nazývají ŘOPíky? Název vznikl už během výstavby a to odvozením od zkratky Ředitelství Opevňovacích Prací. To mělo na starost celou výstavbu pevností na obranu státu a sladění projektování a výstavby s potřebami armády. Za pár let, zejména pak v letech 1937-38 tak vzniklo v našem pohraničí několik tisíců takových objektů.