Odstavené Es: vagon, který nikam nepojede

A když píšu o nejezdícím vagonku, myslím to doslovně. Co tím myslím? Ke každé větší stanici či nepoužívané vlečce to patří. Sem tam prostě objevíme vůz, na který se očividně zapomnělo a zdá se, že nikomu nechybí. Postupem času bývá takový kousek odlehčován o různé díly, některé z něj samovolně odpadnou, jiným někdo pomůže.

A když si pak někdo takového vozu všimne, čeká ho jenom cesta do šrotu, pokud není rozřezán na místě. Protože jsou porůznu odstavené vagony naprosto běžnou součástí železnice, rozhodl jsem se jeden takový postavit. Kolejiště sice nemám, ale přišlo mi to jako zajímavý námět. Provozní vagonky stavím pořád, tohle bude příjemná změna s trochou návodu se vymykajícímu dobrodružství. Při výletech na kole jsem loni v létě narazil i na pár shromaždišť nepotřebných vozů, které měly mnohdy revize propadlé i 15 let. Většinou jsou to větší stanice, které ale ztratily svůj význam hlavně v nákladní dopravě, a tak je občas pár kolejí zabráno pro odstavení nepoužívaných vozů. Trochu sice tápu nad smyslem odstavování vozů na desítky let a ponechání je postupnému rozpadu, když by se třeba daly odprodat nebo rovnou sešrotovat, z toho by dráha aspoň něco měla. Na druhou stranu mají tyhle deponie svoje kouzlo a alespoň část z toho bych rád přenesl do modelu.

Pro stavbu svého vláčku/vráčku jsem si vybral malý uhlák Es. On výběr předlohy není tak snadný jako obvykle. Je třeba vždycky vybrat vagon, který bude logicky doplňovat ostatní vagonky, které máte. Byla by vyloženě pitomost po kolejišti prohánět třeba staré rybáky a na odstavné koleji nechat porůstat mechem motorák 810. Protože jsem chtěl vybrat vůz, ze kterého půjdou snadno odebrat některé díly a bude na něm co nejsnazší provést různé úpravy, vybral jsem si malý uhlák Es. Na něm bude všechno potřebné krásně vidět a protože se jedná o stavebnici vcelku logicky kopírující konstrukci skutečného vozu, je pro moje záměry ideální. Vybral jsem vůz Es 11. konstrukční skupiny. Ta je nejstarší verzí tohohle vagonu, vyráběla se od 70. let a právě tyto vozy se dnes hojně ruší, většinou už potkáte v provozu novější 12. a 13. skupinu. Proto bude logickým kandidátem na odstavení i v mém vozovém parku V. a VI. epochy.

Vezmeme tedy díly. Klasická stavebnice od SDV, myslím, že už není třeba jí nějak představovat. Plastové výlisky, na fotkách jsou jenom dílky, které budu potřebovat.

Začal jsem jejich očištěním. Boky rámu, rám samotný, čtyři stěny korby a plastová dvojkolí. Protože tentokrát bude vůz čistě jako statická maketa, plastová dvojkolí půjde použít a naopak potřeba nebudou kinematiky ani spřáhla.

Na déle odstavených vozech často chybí díly, co jdou snadno odebrat a nebo jsou pohyblivé části různě pootevřené. To jsem chtěl rozhodně zobrazit, takže jsem z bočnic odřezal vrata. Vždy jsem je nařízl žiletkovou pilkou uprostřed, pak vzal nožík a nařízl je i po obvodu, kde navazují na bočnici. Plast je pružný, čehož jsem využil a bočnici ohýbal. Po chvíli se naříznuté poloviny vrat daly vylomit, zatímco pod nimi bočnice zůstala vcelku. Dobré je, že při vylamování zůstanou části pantů na vratech i na bočnici, přesně jako ve skutečnosti.

A stejně tak jsem rozřízl na dvě čela. Ta se u většiny uhláků dají vyklápět a tak je z nich další zranitelné místo, na kterém se rád vyřádím. Vždycky je třeba dopředu trochu prostudovat skutečný vagon, aby člověk věděl kde se co otevírá, za co díly drží a kde je vhodné řezat. Tady je řez vedený nad palcovým hřídelem, který je uchycen na čelníku a čelní klapku normálně uzamyká zavřenou.

Do čelníků jsem už teď vlepil nárazníky, později by se s celkem nepracovalo tak pohodlně.

Slepil jsem i rám vozu. Využiju ale toho, že jsou díly ve stavebnici věrné konstrukci skutečného vozu, a tak bych chtěl ponechat části rámu viditelné skrz rozebranou podlahu. To jsem na skutečných odstavených vozech také zahlédl a je to velice zajímavý prvek. Protože je ale střed rámu z jedné strany plochý kvůli vlepování závaží (které nepoužiju), otočil jsem ho vzhůru nohama, aby byl díl vidět z té plastičtější a modelovější strany. Nebude to sice na 100% odpovídat skutečnosti, ale pořád to bude vypadat dobře.

Když už chci nazančit rozpadlou podlahu, budu muset vyhodit i tu plastovou ze stavebnice a vyrobit její náhradu. Já doma vyhrabal zbytek bukové dýhy a z ní vyřízl zhruba potřebný rozměr. Nožem jsem do dřeva pomocí pravítka vyryl spáry mezi jednotlivými prkny. Ještě pár slov k výběru dýhy: Záměrně jsem použil buk, protože ten má poněkud hrubší strukturu a hodí se tedy dobře k naznačení starých prken, která nikdo nešetřil. Pro podlahy provozních vozů se víc hodí například dýha z javoru.

Korbu jsem také slepil dohromady a celou sestavu vyzkoušel. Všechno pasuje jak má, takže zatím plán vychází.

A teď jak vyrobit ten průzor skrz podlahu. Chtěl jsem, aby to vypadalo uvěřitelně, a taky jsem potřeboval prkny schovat místa, která vypadají nezajímavě nebo nemodelově (třeba čela s přípravou na kinematiku). Podlahu jsem tedy vyjmul a podle nařezaných drážek nalámal na menší kusy. Ty jsem posouval, abych zjistil, kdy se mi to nejvíc líbí. Kde se mi to nejvíc líbilo, tam jsem podlahu přilepil vteřiňákem k rámu.

Rám s podlahou je pak možné do korby také vlepit, čímž se celek zásadně zpevní pro další práci. Tou je osazení leptaných doplňků.

Čela jsem pro jistotu navrtával zvlášť, osazené za dva body na vagonku by asi nic nevydržela. Lepty jsem osadil zcela normálně. Samozřejmě je možné i plechové doplňky různě zohýbat a dát vyniknout větší zpustlost vozu, ale to už se v mém případě zdálo přehnané a chtěl jsem vůz uržet v nějaké rozumné míře rozpadlosti.

A nalepil jsem všechny zbývající díly. Boční vrata jsem nalepil různě potevřená. Tady je už ale potřeba vědět, kam vůz na kolejišti osadíme. Pokud bude stát na nějaké koleji, která sousedí s běžně pojížděnou, neměly by otevřené prvky zasahovat do sousedního průjezdného profilu. To je pak lepší vrata třeba zcela odebrat. Já to udělal tak, že mám na voze stranu “k nádraží”, tam jedna půlka vrat chybí a druhá je otevřená mírně, a “do divočiny”, kde si vrata žijí vlastním životem. Čelní klapky jsem taky umístil netradičně, jedna je přilepená pootevřená, druhou jsem trochu prohnul a vložil do korby. Do korby jsem také nalepil zbývající část vrat a pár prken.

Zajímavou zkušeností tu bude i povrchová úprava. Pro tu je nejlepší mít pár vozů vyhlédnutých, nebo alespoň najít nějaké fotky. Já jsem loni vypozoroval, že odstavené vozy nejsou až tak příliš rezavé. Spíš jsou vyšisované od sluníčka a dochází k rozmývání a olupování nátěru i nápisů. Rezavé bývají jen vodorovné plochy, kterých ale zrovna tady moc není, dřevěná podlaha reznout nikdy nebude.

Celý vůz jsem nastříkal červenohnědou barvou a pojezd s rámem černou. Proběhlo také dobarvení detailů a obtisknutí, jako u běžného modelu. Chtěl jsem ale naznačit ono loupání nápisů. Metoda vymývané soli jednak nefunguje na obtisky a hlavně jsem potřeboval docílit jemnějšího efektu. Došel jsem nakonec k rozhodnutí, že nejlepší bude tupování barvy molitanem. Našel jsem tedy doma kousek molitanu (který ale nesmí být moc jemný, lepší je trochu tvrdší, se zantelnou strukturou pěny) a stejnou červenohnědou, jako jsem stříkal na skříň jsem ťupkal přes nápisy. To jsem opakoval, dokud se mi efekt nelíbil. A to samé jsem pak udělal s barvou rez, na naznačení drobných oloupaných ploch po celé skříni.

Následně jsem si rozmíchal s vodou patinátor rez a potřel celý vagonek. To vytvořilo dojem zašlosti. Pak přestříkat celek matným lakem a budeme si hrát s detaily.

Provedl jsem tedy další zaprášení a bílým patinátorem naznačil stékance od opršených nápisů. Že tenhle vagonek už nic dobrého nečeká naznačují přeškrtnuté nápisy v levém poli bočnice. Na druhém boku jsem se snažil napsat nápis “ZRUŠEN”, ale to se mi moc nepovedlo. Nevadí, smyju to “deštěm” a vidět to nebude 🙂

Podlahu jsem také výrazně napatinoval, patinátory “prach” a “hlína”. Původní červenohnědý nátěr prken zůstal jen místy. Do podlahy jsem ještě vydloubal pár děr a narušil prkna při okrajích chybějících ploch. Není třeba se tu obávat se špiněním trochu přitlačit a trocha té hlíny se může dostat i na spodní část bočnic.

To by tak nějak zhruba mohlo stačit.

Patinu je možné doladit i podle místa, kde bude model na kolejišti stát, pokud v tom máte dopředu jasno. Ve voze totiž klidně může být napadané listí, olámané větve, odpadky… Na co si vzpomenete, a co podpoří dojem, že na daném místě vagon stojí už pěkných pár let.

Pohled skrz vůz je skutečně zajímavý. A opět se nabízí možnost nechat vůz stát na skutečně nepoužívané zarostlé koleji a tudíž by nějaká ta zeleň mohla rašit i skrz díry v podlaze.

V každém případě ale bude platit jedno základní pravidlo: méně je více. A platí to jak o devastaci vozu, tak o množství nepořádku kolem poházeného. Nejvíce se to ale týká například množství použitého lepidla. Aby například díly v nákladovém prostoru působily skutečně jako ledabyle poházené, musí být umístěné nějak uvěřitelně, na ničem nelevitovat a přilepené musí být v místech, kde to nebude nijak vidět. Pokud poté vezmete model do ruky a budete se bát, že se vám rozsype, pak se to právě povedlo 🙂

Na závěr detailní pohled na bočnici se zbytky nápisů. Málokterý model se mi povede postavit tak, jak jsem si to plánoval, ale tady to celkem vyšlo.

A pár pohledů na vůz na diorámku.

Myslím, že se mi opět povedlo dostát pověsti “patinového šílence”, když tu máme vagon, který se již samovolně začal rozpadat 🙂 Tentokrát mi ale nikdo nemůže vyčíst, že to je přehnané a neodpovídá to předloze. Cha chá!

Pokud si něco podobného chcete zkusit, rozhodně to doporučuji. Není to nikterak náročnější než stavba normální starvebnice (o co se budete déle zabývat úpravou dílů a patinou, to ušetříte na stavbě kinematik a zkoušení jízdních vlastností) a dá se tak najít i třeba další využití rozbitých vagonků, či nepovedených stavebnic. Případně si jenom vyzkoušet nové postupy patinování.

Pokud pro vyřazené vagonky nemáte na kolejišti místo, šel by podobný postup uplatnit i například na provozní vozy, které se zrovna vykládají/nakládají. On takový otevřený uhlák v uhelných skladech nebo “zetka” u rampy rozhodně kolejiště také oživí.

To je pro tentokrát vše. Příště se pokusím postavit zase něco kompletnějšího, co se bude hodit do běžného provozu.