Stavba rámu pro stanici Štrbské Pleso – TEŽ

Když už jsem byl v tom truhlaření, chtěl jsem rovnou sestavit i provozně největší druhou koncovou stanici na budoucím “layoutu”, a tou je Štrbské Pleso.

To je zajímavé tím, že je to vlastně dvojnádraží. Z jedné strany je do něj zaústěna trasa adhezní části TEŽ trati od Popradu. Zde na kusých kolejích končí svou cestu motorové jednotky. V horní části je zajímavá kolejová spojka pro přejezd souprav mezi kolejemi.

Z druhé strany se těsně před stanicí narovnává stoupání zubačky ze Štrby, které do stanice vjíždí z druhé strany, končí malým kolejištěm a přes spojku se napojuje do adhezní části stanice. Trať ozubnicové železnice pak už pokračuje poslední výhybkou a za ní se ihned sklání dolů s kopce do Štrby.Takto bude vypadat finální podoba stanice. V reálu navazuje zubačka trochu pod úhlem, ale pro zjednodušení konstrukce modulu zde bude zřejmě souběžně se zakončením sousední trati. Navazující zubatou část vlevo od současného plánku nechám na jindy, bude to poté třetí dodatečný modul nádraží. Všechny satelitní snímky v tomto článku jsou převzaty z www.mapy.cz, © EUROSENSE s.r.o., © GEODIS Slovakia s.r.o.

Vrcholem vlakotvorby je na TEŽ spojování a rozpojování jednotek do dvojic, pro což je tato stanice naprosto ideální.Původně jsem začal ve Wintracku nějakými křivolakými pokusy, které sice byly trochu jiného tvaru, ale daly mi představu, že bude potřeba délka asi 150 – 160 cm, šířka alespoň 45 cm. Zde jsem si zkoušel křížení s normálněrozchodným modulem, něco takového by mohl být v budoucnu reálné.

Finální délka se ustálila na rozměru 160 x 45 cm pro první dvě třetiny, které budu nyní modelovat. V půlce je modul dělený na 2 segmenty, tedy se bude skládat ze dvou dílů o rozměru 80 x 45 cm. To je jen o 5 cm širší díl, než je běžný traťový modul dle Zababova v TT a přitom to bude tak široké nádraží. Krásné je, že výhybky vyšly vždy mimo plánované příčky, které jsou vždy ve třetinách. To usnadní instalaci výhybek i přestavníků.

Pro správný výběr výhybek jsem si do mapy přenesené na měřítko zanesl poloměry výhybek. Toto je Peco středního poloměru (cca 460 cm) – kružnice vůbec nesedí na skutečnou výhybku.

Zde je poloměr 1000 mm. To sedí docela slušně.

Všechna měření jsem prováděl v Corelu, který umí i kótovat rozměry i úhly. Zde mi vyšlo, že úhel odbočení je cca 10 stupňů. Z toho vychází, že plánované výhybky by měly být o poloměru cca 1000 mm a úhlu 10 st. Na to perfektně vyhovují dlouhé výhybky Peco s poloměrem 914 mm a úhlem odbočení 8 st. (některé zdroje uvádí 10 stupňů).

Zde jsem si plánek z Wintracku přenesl na osu kolejí pro vytisknutí a přenesení na modul především kvůli instalaci korkového podloží. Stanice je představitelem typické koncové stanice, ale provozně si tam bude člověk moci určitě vyhrát. Spojování a rozpojování souprav, přejezd souprav mezi kolejemi, odstavování vlaků, pro klasické soupravy objezd motorového vozu atd. Primárně je stanice zamýšlena jako “sklad” vlaků, protože nikam jinam se na kolejišti nevejdou nebo by překážely provozu. Je to tedy takový neskrytý skryťák.

Tady to asi nebude moc vidět, ale po označení všech kolejí ve Wintracku mi vychází délka 5,291 metru. Tedy při flexi kolejích o délce 777 mm  bude potřeba asi 8 kolejí. Zde je ještě kolejiště bez pozdějších úprav, ale délka kolejí bude plus mínus stejná.

Protože na tvorbu zabezpečovacího zařízení budu mít snad asistenci kolegy Zejmiho, nakreslil jsem mu schéma předpokládaného dělení stanice na jednotlivé úseky (čísla), výhybky (oranžové obdélníky), dělení úseků výhybkami (modře) a izolované úseky v koleji (žlutě). Červeně jsou označená návěstidla. Všechna (kromě jednoho u zubačky) jsou aktuálně třísvětelná LEDková AŽD, dříve byla na místě trpasličí třísvětelná návěstidla vzoru AŽD 65.

Tady jsou předpokládané rozestupy mezi kolejemi a délky nástupišť. Jednotka EMU 89.0 má délku cca 30 cm (pro zjednoudšení), tedy je vidět, kam se vejdou pohodlně spojené dvě jednotky k hraně nástupiště. Na horní kolej se sice nevejde celá dvouvozová jednotka, ale vzhledem k umístění dveří u středního dílů by zřejmě cestující zvládli i tak vystoupit – uvidíme. Všechny míry už jsou v cm/mm v TT.

Samotný rám modulu počítá s takovýmto layoutem. Zajímavé je vpravo dole to úhlopříčné zakončení. Trať se tam bude stáčet jednou obloukovou výhybkou opravdu do úhlu 45 stupňů a pokračovat dále. To je jediná “nevěrnost” realitě, zbytek by měl v 90 % odpovídat skutečnosti. Ze snímku se dají s pomocí fotek také dobře odtušit sloupy trolejového vedení včetně délky bran a další drobnosti. Vjezd na širou trať by měl být v lese, aby se opticky oddělila nádražní část od zbytku trati (les tam v reálu skutečně je).

Wintrack umí jednoduše rozepsat seznam kolejiva, já jsem ho použil hlavně pro soupis výhybek, zbytek se budu snažit tvořit z flexi kolejí.

Ještě ve Wintracku jsem si orientačně vyznačil i poloměry flexi kolejí, to se bude hodit hlavně pro přenášení rozměrů na modul. Je vidět, že pouze na vjezdu je poloměr 400 mm, výhybky jsou na 950 mm, oblouková výhybka má vnitřní poloměr cca 450 mm a zbytek má 500 a víc. Jeden malý kousek u čtvrté koleje shora je sice 370 mm, ale to se bude dát pomocí flexi koleje trochu korigovat při pokládce. Zachování reálného rozložení nádraží je tedy povedené. Jakékoliv pokusy o zkrácení a “zdrcnutí” vedly jen k divnému vzhledu a k žádnému reálnému zkrácení délky modulů, tedy žádných ústupků nebylo potřeba a dlouhé výhybky sem skutečně pasují.

Propojení s ozubnicovou železnicí je v reálu vcelku logické, protože ve Štrbě je sice malá hala pro stání ozubnicových jednotek, ale velké opravy se provádějí v Popradu, a do Popradu se “po svých” dostane zubačka jedině přes Štrbské Pleso a dále tažená jiným hnacím vozidlem do Popradu. Před Popradem se pak na trianglu otočí, aby v hale byla otočená správnou stranou, a stejnou cestu absolvuje následně i zpět. Trvale zapojený ozubnicový mechanismus tak končí až těsně před první výhybkou s adhezní částí. Já tedy budu modelovat zatím část zubačky, kde jednotky končí nebo se odstavují. To umožní vytvořit časem samotné vozidlo bez toho, abych musel stavět kus tratě. I statická jednotka bude výborným doplňkem nádraží.

Začneme zlehka, a to první pokusnou stavebnicí obloukového modulu o poloměru 400 mm a úhlu 45 stupňů. Zde se nabízí k diskuzi zajímavá možnost využít ze sortimentu Peco již hotové kolejnice ST-19 s poloměrem R4=333,4 mm a úhlem 45°, které by stačilo na modul jednoduše přilepit vcelku, pokud by se modul trochu zmenšil. Poloměr 333 mm je stále snesitelný a odpadne problematické obloukování flexi kolejí.

Všechny díly jsou vyřezané z 4 mm překližky laserem kromě hranolu 2 x 2 cm, protože tak dlouhý díl si na tomto laseru nenařežu.

Sestavení je formou zámků a lepení. Kvůli stavebnicovosti a optimálnímu tvaru bylo potřeba ho sestavit vpodstatě najednou, takže fotky ze stavby nemám, každý díl hraje ve skládačce svou optimální roli pro zajištění tvaru. Na stavebnici ještě zapracuju, abych mohl obloukovat dle potřeby, ale jako první pokus to nedopadlo špatně. Pár věcí každopádně k úpravě vyvstalo, ale použitelné to bude.

Pro stavbu dvou dílů modulu jsem si připravil díly. Boky, čela s provrtanými otvory, hranolky do rohů a jedno normované čelo.

Jakékoliv úhlové řezy provádím na této pokosnici – lať jsem připnul svorkami a dal se do řezání.

Výsledek se za chvíli dostaví v rámci možností i přesný.

Na boky jsem si nejprve nalepil hranolky slícované s koncem bočnice. Potřít lepidlem a přilepit.

A přichytit svorkou tak na půl hodiny.

Čela mají v sobě 3 otvory průměru 19 mm – vychází z dostupných nástrojů a také s ohledem na minimální zeslabení čela. Pro protažení kabelů by to mělo stačit.

Pro malé otvory samozřejmě ideální vrták na dřevo, pro střední otvory stačí nástroj vlevo a pro větší otvory pak nástroj vpravo – vše je součástí každé slušné univerzální sady vrtacích nástrojů do tisícovky.

A opět pomocí lepení se můžu pustit do sestavení. Levý díl je jednoduchý – prostě čtverec.

Po mírném zaschnutí jsem přilepil příčky, ty jsem fixoval přes otvory v příčkách pomocí svorek.

Tím je kostra hotová. Pravoúhlost vyzkouším přiložením k desce. Konstrukce je už takto dostatečně pevná, ale přitom pořád pružná natolik, aby se dokázala přizpůsobit silné překližce.

Hmotnost kostry je krásných 1067 gramů.

Pak už můžu přilepit horní desku. Tam je potřeba rychle natřít všechny hrany (lepidlo opravdu rychle tuhne) a pořádně stáhnout, čím víc tím líp.

A stejným způsobem jsem se pustil do čelního dílu. Abych neřezal jen tak od oka, vše jsem si nakreslil alespoň v corelu, abych věděl, jak dlouhé mají být přesně díly kolem čela i se započítanou sílou materiálu.

Spojovací čelo lepím až jako poslední Nařezal jsem si ještě ve stejném úhlu špalíky pro lepší přilepení a všemožně jsem se snažil fixovat konstrukci svorkami.

Tohle opět musí držet i kdyby nechtělo – lepené spoje působí opravdu hodně bytelným dojmem.

Pomocník při lepení je i zbytek lišty – pro zajištění toho, že čelo nebude přesahovat za bočnici.

A přilepeno. Vypadá to nadějně.

Vrchní překližku jsem kolem čela zase seříznul, aby se dal navázat terén přesně na čelo. Bylo to opravdu plus mínus od oka, stačí to.

Důležité je, aby se povedlo čelo také nalepit k překližce co nejvíce přesně a tím celou konstrukci opět zpevnit.

Na tomto dílu jsem už vyzkoušel i šroubování malými vruty. Předvrtat otvor a pak zašroubovat.

Uchycení je také v rozích, vždy pokud možno do pravoúhlých špalíků.

Deska je přišroubovaná asi osmi vruty, opravdu jen jako pojištění pro lepší pocit můj i čtenářů.

Pravoúhlá svorka se dá využít i pro lepení desky – stačí využít jen jednu stranu.

Svíralo vše, co se doma našlo, i tyto staré příchyty ke stolu.

Do čela jsem napral rekordních 5 vrutů, to už musí držet i kdyby nechtělo.

Pro spojování jsem se inspiroval Zababovem a pořídil šrouby M5 s křídlovými matkami. Na moje moduly bude M5 ideálních, M8 mi přišlo zbytečně předimenzované a zabíralo by velkou díru v čele.

Pro první pokusy jsem zvolil šroub s imbusovou hlavou, přišlo mi praktičtější zasunout imbus než klíč. Ale musím uznat, že je to úplně jedno. Šroub se dá pohodlně prstem přidržet a pak už se “samodotahuje” dotahováním matky a neprotáčí se.

Jak je vidět, otvor 8 mm se šroubem M5 zachovává stále dostatek prostoru pro korekce spojení modulů – toto se mi v Zababově opravdu líbí, že když není kolej usazena úplně přesně, tak tímto se dá leccos doladit.

Takto už vypadají sešroubované dva moduly k sobě.

Šrouby jsou délky 30 mm, což bude stačit i na Štrbské Pleso, kde se k sobě šroubují dvě desky o síle 10 mm.

Spoj drží jako ďas, pokud by mělo něco povolit, tak je to i zde spíše dřevo samotné než jakýkoliv spoj – ať už šroubovaný nebo lepený.

Dvě třetiny Štrbského Plesa, tedy celá jeho adhezní část připravená k dalším pracem.

Sestava Tatranské Lomnice (tu jste viděli už minule) končící obloukem.

A poslední pohled na hotové kostry všech modulů. Teď si dám od truhlařiny pauzu, dokud nezprovozním tyto základní části. Přidávat další traťové úseky už pak bude radost 🙂