Adamovo kolejiště: Mechanické ovládání výhybek

Po položení kolejiva nastala logická otázka, jak přehazovat výhybky. Utrácet peníze za předražené a hlučné přestavníky Tillig jsem okamžitě odmítl, nasnadě tedy bylo užití modelářských serv, které je dnes velmi oblíbené. Časem jsem ale po zhlédnutí článků a několika návštěvách akcí Moduly Brno svůj záměr přehodnotil.

V podstatě první impulz přišel od moduláře Mirka, který podrobně popsal ovládání výhybek mechanicky, pomocí bowdenů. Další mechanický systém na principu táhel představil kolega Zlámalík. Nejdřív jsem mechanickému přehazování nevěnoval pozornost, naopak mě to nijak netáhlo, přišlo mi to takové „provizorní“. Časem jsem ale pochopil tu genialitu skrytou v primitivnosti a také ve velmi nízkých finančních nákladech.

Když už jsem byl nahlodán, zbývalo vymyslet, jak ovládání provedu na svém kolejišti. Mirkův systém s hřídeli je důmyslný, ale přišel mi přeci jen trochu náročnější a pro mé kolejiště nevhodný, proto jsem musel zapojit i vlastní hlavu. Požadavek byl funkčnost a co největší jednoduchost.

SN

Začneme hezky od základu, tedy ve skryté smyčce. Brněnští moduláři mají v koncových smyčkách výhybky ovládané velmi jednoduchým způsobem – páčkový přepínač, který elektricky přepíná pól na srdcovce a mechanicky pomocí struny přehazuje jazyky. Ještě před stavbou vlastního panelu jsem věděl, že bych to rád udělal podobně a dle toho navrhl smyčku, a to tak, že všechny klíčové výhybky se nachází v řadě za sebou zcela přístupné u hrany panelu.

Mám jen jednu fotku, která ale obsáhne vše, co je potřeba. Páčkový přepínač je přilepený na podložce z dřevěného nosníku vedle táhla výhybky. Z páčky jsem sejmul „kondom“ a rozpůlil jej. Poté stačilo nasunout jednu polovinu, očko od strunového táhla a druhou polovinu pláštěnky.

Při vychytání správné polohy struny na páčce jsem docílil stavu, kdy v obou polohách je dostatečný přítlak jazyků. Protože má přepínač aretaci krajních poloh, tato aretace se přesouvá i na výměnu. Takto mám za sebou tři výhybky. Když sedím u kolejiště, tak zaměstnávají levou ruku.

Nádraží

Ve stanici jsem už musel najít jiné řešení, protože doby, kdy byl přestavník viditelně vedle výhybky v kolejišti, jsou pryč. Opět přišel ke slovu nezbytný přepínač pro srdcovku, opět bude zotročen pro mechanické přehazování, ale jinak.

To je on. Hodí se, aby byl robustnější konstrukce a měl větší posun jezdce ( v dokumentaci je hodnota uváděna anglicky „travel“). V tomto případě je posun 5 mm, což je akorát pro přehození a napružení brka v obou polohách. Brko se spojí s jezdcem jednoduše, vyvrtá se odpovídající otvor a protáhneme drát skrz. Jen je třeba dát pozor, jezdec není celý z plastu a má v sobě uprostřed kov, je tedy třeba provést vrt spíš někde u kraje. To je k přepínači vše, a teď se zaměřím na jeho držák.

Ten jsem vyrobil z lišty na kabely, kterou jsem našel ve sklepě. Je z houževnatého, ale pevného plastu. Potom jsem vyřezal potřebný tvar žiletkovou pilkou a vyvrtal čtyři otvory, pro připevnění přepínače a připevnění jako celku k desce.

Takhle to vypadá na oko sestavené. Teď už jen připájet na kontakty patřičné vodiče, vytvarovat táhlo z drátu a může se kompletovat. Protože ani ve stanici nejsou výhybky od kraje příliš daleko, lze táhlo udělat z jednoho kusu drátu.

Posléze stačí jen sestavit….

Protože by táhlo bylo jinak volně v prostoru, tak jsem dodělal z lišty ještě držáky. Táhlo držákem prochází skrz vyvrtaný otvor s minimální vůlí a zamezuje destrukci táhla, či přestavníku tím, že bych o nezajištěné táhlo nechtěně zavadil.  Na konec táhla ještě přijde nějaká úchopka, protože takto to působí lehce nedodělaně. Buď omotám konec izolační páskou, nebo ideálně již v úvodu zmiňovanou „šprcku“ z páčkových přepínačů. Při sezení u panelu přestavníky zaměstnávají pravou ruku. Vše přehazuji z pohodlí židle, nemusím se nikam natahovat. Když si to celkově sečtu, mám na provedení velmi jednoduché přestavníky, které jsou plně funkční a náklady na jednu výhybku přitom ani zdaleka nepřesáhly 30 kč. Celkově můžu dodat, že se jedná o super řešení, ale pouze na malé kolejiště s menším počtem výhybek, kde je vše po ruce. Na rozsáhlejším panelu bych to radši nezkoušel.

To je o přestavnících vše, ale ještě na několika nekomentovaných fotografiích ukážu další posuny ve stavbě panelu. Pouze se omlouvám za jejich kvalitu způsobenou nedostatkem světla. Modelařina je pro mě záležitost téměř výhradně večerních, nočních a někdy i brzce ranních hodin. 🙂

Na fotkách jsou vidět „surové“ stavební úkony, které čekají nepovrchovou úpravu, takže krom staničních lamp a peronů je vše sestaveno nanečisto. To je pro dnešek vše, děkuji za pozornost a těším se na vaši věcnou kritiku 🙂