Jak se staví Škoda 706 RTO z leptu?

Výstava v Pečkách se blíží, a protože tak nějak “není čas” čekat na finální verzi stavebnice na detailní článek, použil jsem jednu předvýrobní stavebnici k sepsání přibližného postupu, jak se to staví, abyste si udělali představu.

Od ježíška jsem si nadělil nějaké chytré knížky o autobusech, respektive všechno, co bylo k dostaní – sedmistovky, ešky i ertéóčka. Takže zdrojů ke studiu bylo v poslední době dostatek a tak mě to nakoplo pokračovat v projektu začatém už minulý rok. Z knížek jsem také pochytil nějakou moudrost, takže na úvod trocha velmi laické teorie.

Zkratka RTO značí, že se jedná o rámový trambusový osobní “nákladní” automobil. Autobusy jsou stavěné na podvozcích nákladního automobilu, motor mají umístěný vedle řidiče v přední části. Karoserie tedy není samonosná jako u novějších autobusů, je to vlastně jen bouda posazená na rámu s motorem. První prototyp byl vyroben v roce 1956, sériová výroba od roku 1958 do roku 1972 – hodí se tedy pro široké časové období již od padesátých let. Hojně byly také exportovány. Díky své rámové konstrukci jsou vhodné k tahání přívěsů nebo k velkému množství přestaveb na různá odtahová vozidla, přepravníky, stěhovací vozy a další.

Autobusy byly vyráběny na několika místech – ve Vysokém Mýtě, v LIAZu a v Holýšově. Kromě toho byly licenčně vyráběny i v polském Jelczi, k čemuž se dostaneme později. Protože se dnes budeme zabývat linkovou verzí, kterých existují 3 druhy, je dobré osvětlit, jak že se věci mají. Linkové verze se vyráběly hlavně v Liazu a v Holýšově, dočasně také v Karose, přičemž každý podnik si zajišťoval výrobu karosérií sám – proto je možné se u linkové verze setkat se třemi různými provedeními dle místa výroby – nejpatrnější je rozdíl dle provedení nástupních dveří. V Karose (ve Vysokém Mýtě) probíhala stavba linkových verzí spíše provizorně – původně se zde vyráběly hlavně dálkové verze LUX, ale protože dělník musí primárně do továrny a až pak na výlety, došlo ke změně výrobního programu. A aby se nemusely měnit díly karoserie, mají i linkové autobusy z Karosy jen jednodílné ručně ovládané tzv. bouchací dveře. Ostatní verze CAR (z Holýšova a z LIAZu) se liší jinými vstupními dveřmi (dvoukřídlé nebo čtyřkřídlé pneumaticky ovládané). Na ty přijde řada po létě.

V hlavě už mám nápad na nějaký seriál článků o detailním postupu stavby, kde využiji finální stavebnici, ale už tento článek dá představu, jak je/není vlastně to “z leptu neudělatelné” RTO složité. Pro ty, které třeba řada 700 ani Š11 nezajímaly a články vynechali, odkážu právě na stavbu B731 od A do Z a ŠL11 od A do Z, kde je vidět spousta základních tipů a triků jak na leptané autobusy.

Když tedy pominu některé drobnosti, které jsou na této stavebnici jinak, tak tvary se už rozhodně nijak zvlášť měnit nebudou a postup stavby stejně tak.

Dílů opět není nijak extra moc, drobné díly jsou různé ty nepodstatné blbinky jako blinkry atd.

Ze spodní strany je celá střecha RTO pěkně vydrážkovaná pro jednodušší ohýbání. Cik-cak jsou čtverce pro usnadnění pájení střešního panelu “zevnitř” což je jeden z tipů od vás, který se dostal už i do stavebnic Š11.

Stavbu začnu jako vždy tím, že si připravím havní díl. Zde je díl opět jako u Š11 tvořený bočnicemi i střechou v kuse.

Opět je vidět drážkování zevnitř. Velké díry jsou na dekly, když je bude chtít někdo nechat otevřené.

Toto je střešní panel, kde jsou také otvory pro dekly.

Dvě čela, tvarově naprosto shodná. U autobusu se zdá, že je zadní čelo jiné (víc vypouklé) ale je to jen optický klam způsobený tím, že poslední boční okno končí vertikálně, zatímco na čele končí zkoseně a tak navozuje dojem subtilnějšího čela. Dlouho mi trvalo, než jsem tomuto faktu sám uvěřil, pořád jsem v tom zadním čele hledal nějaký rozdíl.

Dvě příčky pro zpevnění bočnice, opět známé už ze Š11.

Už jsem to ukazoval i minule, ale celý autobus naohýbám pomocí tohoto. Žiletkovou pilku nepoužívám na řezání, ale využívám její rukojeti jako trubky vhodného průměru pro plynulý ohyb střechy. Zbytek obstarají tyto malé ploché kleště za pár korun.

Za chvíli mám hlavní tvar naohýbaný, nejprve začnu plynulejším ohybem přes rukojeť pilky a poté kleštěmi postupně doohýbám zahnutější nadokenní části.

Oblouk je přibližný “dle citu” stejně jako u Š11. Chce to pár fotek a těmi se řídit. Také bočnici je třeba trochu přiohnout, RTO je celkem vypouklé i v bočnici.

Zde je verze s bouchacími dveřmi, která bude teď v prodeji jako první už na výstavě v Pečkách.

Abych využil zkušebních plechů co nejvíce, měl jsem rovnou i 1 stavebnici s pneumatickými dveřmi, pro které bude ve stavebnici jen takovýto otvor. Dole je bočnice vyztužená stále leptanou spojkou, takže se bočnice úplně nerozpadne.

Takto to bude vypadat se čtyřdílnými dveřmi. Tyto verze mají mimo jiné prohozená první dvě okna, před dveřmi je okno menší, protože tyto dveře byly širší než ty bouchací.

Dveře budou jako díl zvlášť, který se jen ohne dvakrát o 90 stupňů a připájí do připravených zámků.

Zkušební dvojdílné dveře jsem vyhotovil ze dvou dílů, kromě dveří je zde i rámeček do bočnice.

Naohýbaná čela – kdo naohýbal čelo na Š11, naohýbá i toto. Jde jen o to vytvořit plynulý ohyb, na koncích trochu více přiohnout.

Nahoře je pomocná šablonka, která se ohne o 90 stupňů dovnitř a je možno k ní připájet horní rámy oken pro zpevnění konstrukce.

Je dobré si pohlídat, že obě čela jsou přibližně stejná. Žádná šablona na to nebude, podle mě není třeba, stačí si prohlédnout 1 fotku skutečné předlohy a je vám jasno, jak to má zhruba vypadat.

Nejprve zpevním bočnice dvěma příčkami jako u Š11, tím je jasně daný tvar bočnic. Pak už je možno čelo připájet – pájím po celé výšce, i když přijdu třeba o kousíček detailů. Ale za tu pevnost a možnost zabroušení to stojí. Kdo je lepší páječ a má lepší vybavení, ten to zvládne čistěji.

Důležité pro ohyb je, aby čelo sedělo přesně na šířku bočnice.

Zde je vidět i zapájený horní rám s šablonkou.

Pak už začnu pomalu ohýbat střešní převisy tak, aby vytvořily pokud možno plynulý přechod k čelu.

Snažím se většinou zevnitř podepřít každé “ouško” zvlášť nějakým pilníčkem a pak zvenku zatlačením jiným předmětem o drážku dál ohýbám postupně a pomalu, aby vzniknul plynulý přechod.

Zbytek propájím. Zde opravdu platí, že cín je nejlepší tmel.

Když je čelo připájené a je jasný tvar střechy, můžu připájet naohýbaný střešní panel.

A pak už můžu vše přebrousit. V tomto případě mi nedosedla střešení ouška až k čelu cca o 1,5 mm, ale to je tím, že ještě nebyla perfektně odladěná stavebnice – toto bude samozřejmě v prodejní verzi již vyřešeno.

No každopádně trik je v tom, že když se nepovede na 100 %, nastoupí tmel a pilník a garantuji, že nakonec z toho ten kulatý tvar dostanete.

Ani na jednom čele není záměrně žádný detail a téměř žádné drážkování, abyste si ho při začišťování nezbrousili nebo naopak nepřetmelili – prostě cílem je vytvořit hladké čelo.

Horní panel propájím buďto zevnitř, nebo na hranách otvorů deklů.

Co nezařídí cín, to zařídí tmel, co nezařídí tmel, to zařídí ještě pořád základovka a barva. Není se třeba opravdu bát, že by zůstaly nějaké viditelné ohyby plechu dle vnitřních drážek.

Detailní pohled na tvar čela.

Je to plynulý ohyb – opravdu nejlepší radou je nastudovat pár fotek.

To hlavní tedy mám za sebou, teď už to bude jen o osazování doplňků.

Stavba mi netrvá o moc déle než stavba autobusu ŠL11. Je tu větší spotřeba cínu a víc broušení, ale opravdu to není nic drastického a oproti ŠL11 nic náročnějšího. Počtem ohybů jsou čela dokonce jednodušší než u Š11, protože zde není žádný protichůdný úhel.

Testoval jsem různé zkosení čelních skel – jen jsem zastřihnul o kousek horní rámečky, tím dosáhnu většího zkosení sloupku. Komu by se “tovární” zkosení nelíbilo, toto je snadné řešení na nápravu.

Teď se chvíli zaměřím na druhou stavebnici – se zapuštěnými dveřmi. Dvoudílné dveře jsou maličko užší než čtyřdílné, a tak je otvor trochu menší. Pro ulehčení stavby jsem se rozhodl, že do budoucna budou 3 verze linkové stavebnice, tedy tento vpájený rámeček bude součástí bočnice a nebude se muset pájet.

Vpájené dveře už každopádně dávají představu, že to sedí dobře.

Pohled na propájené horní rámy oken.

A už spájený “Jelcz”. Jelczy se lišily opticky hlavně tím, že neměly zapuštěná světla jako RTO, ale měly světla vystouplá. Nebylo to vždy pravidlem, zákazník si mohl připlatit za zapuštěná světla, naopak české autobusy měly výjimečně světla vystouplá. Důvodem pro jiná světla byly finanční důvody, nebyla za tím rozhodně žádná estetika – klasické světlo bylo prostě levnější. Pro druhý autobus jsem zvolil právě úpravu na Jelcz, abych vyzkoušel vzhled vystouplých světlometů. Pro to musím odstranit malé příčky v otvorech pro světla, které slouží jako pomocná podpora pro vlepení/vpájení zapuštěných světlometů.

Jelcz spájený a přebroušený.

Dveře vypadají, myslím, dobře.

Celkově rozeznat československou výrobu od polské bylo v provozu poměrně složité – díly se mezi sebou při opravách různě míchaly, ani z továrny nechodily jednotné autobusy, prostě v tom byl relativně zmatek. Kdo tedy bude chtít vytvářet konkrétní autobus, ten se neobejde bez konkrétních podkladů. Rozdělení Škoda – Jelcz pro laika můžou být hlavně ty přední světlomety, do dalších detailů není třeba v modelu ve většině případů zacházet.

Zadní čelo se nelišilo. Rozdílná mohla být poziční světla na bočnici nad okny, ale opět to nebylo pravidlo. Dalším vodítkem byly nápisy Škoda nebo Jelcz na čelech, což ale mohlo záměnou dílu při opravě také snadno zbořit teorii rozlišení.

Toto čelo je to, které znáte už z nedávného článku, kde se porovnávalo zkosení čel – toto je to více zkosené.

Nekolik porovnání obou zkosení čel – nakonec jsem pro finální stavebnici zvolil kompromis přesně v půlce.

Nyní už je na čase osadit světla Jelczovi – elektrikářská dutinka pro vodič 1.5 mm2.

Nůžkami jsem jí sestříhnul. Nůžky dutinku sice sežvýkají, ale na straně vsazené do vozu to nevadí.

Nejlepší jsou samozřejmě dutinky pocínované, ty se dají jednoduše zapájet.

Tím je úprava na Jelcz dokonána. Je potřeba zvolit správné vysunutí dutinky. Já měl jednu dutinku víc než druhou, což opravilo zbroušení frézkou.

Nyní už stačí jen osadit pár detailů a skříň bude hotová – střešní dekly, nádechy vzduchu na střechu a samozřejmě blatníky. Blatníky je potřeba si lehce naohýbat, aby kopírovaly tvar skříně.

Dále nárazníky. Ty zkusím osadit až po nástřiku, protože narozdíl od modrého okolí mají zůstat bílé, tak je chci zkusit nastříkat zvlášť.

Nejprve je propájím v jednom místě. Přední propájím uprostřed. Pak teprve je jako dvouvrstvé ohnu.

Střešní detaily i blatníky už jsou připájené. U provedení střechy nemám úplně jasno – lišilo se to postupně s vývojem modelů autobusů. Starší neměly malé větráčky, v takovém případě stačí odbrousit půl vrstvy plechu, které ukazují umístění větráčku.

Přípájím i zrcátka, aby lépe držela.

Větráčky jsou jen ohnutý plíšek do L, po stranách má tedy škvíry, které je třeba zatmelit.

Oba autobusy už kompletně osazené.

Na zadní část přijdou světla, ta ukážu až na konci, protože se do finální stavebnice ještě upravovala. Na zadní i přední čelo pak už přijdou jen SPZ a po nastříkání 4 blinkry.

Nyní je na řadě interiér – kartonové vrstvy kol jsou už součástí interiéru.

Jejich skládání je popsáno i v manuálu přiloženém ke stavebnicím.

Interiér je tentokrát jednodušší, protože má výše položenou podlahu. Povedlo se vyřezat i madla nad sedačky, což jistě perfekcionisté ocení.

Rám má na sobě pacičky, ty se ohnou takto střídavě a budou sloužit jako podpora pro nalepené kol.

Nápravy mají na sobě drážky – pokud budete sestavovat leptaná kola, necháte nápravy delší. Pokud budete osazovat odlitá kola, zakrátíte ukroucením nápravu v drážce.

Leptaných kol je jen šest – dvě přední, dvě zadní na ráfky a dvě zadní na vnějšek.

Začnu lepením kartonových kol. První vrstvu přilepím vteřiňákem k pacičkám.

Pak další dvě vrstvy, ty už lepím k sobě disperzí (herkulesem).

Dozadu jednu vrstvu mezikusů, dopředu už konečný ráfek s pneumatikou.

V této verzi jsem zkoušel, jak hluboko vyjde kolo do podběhu. Tato půlkola už ve stavebnici nebudou, místo toho kdo bude používat leptaná kola, před nalepením první kartonové vrstvy nalepí nejprve 2 vrstvy podložek. Vše bude popsáno v manuálu na schématu. Podložky budou proto, že odlitá kola jsou trochu silnější, tak aby bylo možno osadit obě verze se stejným zapuštěním v podběhu a aby odlitá kola netrčela ven.

Dozadu pak už přilepím leptaný ráfek a na to dvě vrstvy kartonu.

Zatím to vypadá takto – ve finální verzi 2 podložky, 3 kartony, mezikus, ráfek, 2 duté kartony…

… a jako poslední leptaná vrstva.

Ve stavebnici se různě povalují rozházené díly náprav. Dopředu přijde jedna vrstva jako dekorace, dozadu se náprava sestavuje z několika vrstev aby byla zhruba souběžně s koncem ráfku, tedy cca 4 – 5 vrstev.

Autobus v základovce a na kolech pak vypadá takto.

Zde je vidět, že u testovací stavebnice je ještě kolo moc utopené v podběhu.

Ale jinak to vypadá fešácky 🙂

Světla ani masku na RTO ještě neosazuji, abych si je nezalil barvou. Chci je nabarvit samostatně a osadit již na barevný model.

Jak už jsem naznačíl, bude opět možnost použít odlitá kola. Kola jsou tentokrát získaná ve spolupráci s TTauta.cz, tedy se Štěpničkovými. Nejsou to úplně Trilexy, ale jde to s nimi opticky na větší vzdálenost zaměnit – podle mě nevypadají až tak špatně.

Pro usazení kola je potřeba v něm vyvrtat 1 mm díru pro nasazení na nápravu. Kdo nechce vrtat, ulomí celou nápravu a nalepí jen na nožíčky. Pro správné vyvrtání je každopádně v každé stavebnici tato šablonka, která se ohne kolem kola.

Uprostřed je otvor 1 mm pro vrták.

Leptanou šablonku jsem už využil i na stavbu Tatrovek od stejného výrobce, jen tam měla kola trochu větší průměr a otvor byl potřeba 1.5 mm, takže jsem vrtal na dvakrát, ale dalo se to.

Jelcz už je také v základovce.

Tam jen bylo třeba pohlídat, že jsou dotmelené otvory kolem dutinek, protože dutinky můžou mít drobnou vůli v otvorech.

Obtisk obsahuje vše včetně horních nadokenních lišt, lišt na nárazníky a naznačení zadního deklu na čele, pod kterým je schovaná rezerva (to je ten obdélník vpravo nahoře).

Obtiskávání není složité, kulaté obtisky kopírují svým tvarem zaoblení dobře.

Je dobré nemít v tuto chvíli ještě osazenou masku, aby se obtisk schoval pod ní. Pokud by už byla maska na místě, řešením je pak použí Hypersol pro zažrání do mříky a znovu přetřít masku barvou.

Zde je vidět onen dekl na zadní čelo, je to jen tenoučká linka evokující jakýsi spoj dílů.

Pak už můžu natřít rámy oken a zrcátka.

Obtisky jsou také zkušební, na pár místech mi nevyšly rozměrově a na pár se mi potrhaly, takže tam jsou znatelná místa dotírání štětcem. To bude samozřejmě do finální verze také opraveno.

Ale každopádně celý autobus je zase obtisknutý jen obtiskovými pruhy, takže kdo si na tento způsob již zvykl, ten o něj nepřijde.

Pro CAR bude jen modrá verze obtisků. Zatím jsem řešil zadní část protažením pruhů jen do délky, ale samozřejmě vím i o variantách plnomodrého zadního čela.

Budu muset ještě pohledat podklady pro rozlišení, co bylo častější. Nepamatuje někdo z pamětníků? Můžete případně psát do komentářů.

Při barevných úpravách je potřeba nezapomenout, že blatníky bývaly hlavně bílé oproti ŠL11, kde byly naopak modré.

Složený interiér. Vpředu je kryt motoru a malá palubní deska. Sedadlo průvodce a jedno sedadlo pro cstující jsou ještě na vyvýšené podlaze, zbytek už je v běžné úrovni.

Celý interiér sedí trochu výš, což je dáno hlavně vyššími podběhy autobusu.

Rozložení sedaček bylo pro všechny verze CAR shodné, takže interiér je univerzální.

Za řidičem je umístěna bedna.

Přiloženy jsou dvě “ucpávky” do čel, aby neprosvítalo skrz na podlahu.

Délka interiéru je omezena délkou rozpěrných příček na čelech, takže je interiér celý trochu “sražený” a pod okny vznikne trochu volného prostoru. S tím se moc dělat nedá, právě proto jsou přiloženy dvě ucpávky.

Na srovnání spodek s odlitými koly.

Sedačky jsem natřel červeně – sedačky byly z červené koženky.

A madla jsou stříbrná.

Opět to bude jen kulisa že vevnitř něco je, takže jsem se s tím moc netrápil.

Zasklení zkušebního kusu jsem zatím udělal provizorně z domácích zbytků.

Jsem zvědavý na to tvarované zasklení, jak dobře to půjde zasklívat.

Nebýt těch jiných odtínů modré, tak by to nemělo chybu.

Stěrače jsem natřel stříbrně a sidoluxem přilepil na místo.

Stačí opět zacvaknout 2x na čelech a 2x na bocích do zámků.

Tím je hotovo. Madla pěkně svítí, takže interiéru navozují pocit detailnosti.

Zbývá natřít blinkrya to už je poslední krok.

Světla jsou “fotoobtisk”, tedy fotka světlometu zmenšená do formy obtisku. Tím světla získají jakýsi reálný barevný šmrnc a odrazy světel.

Horní lišta je také obtisk, jen budu muset ještě poladit vzor obtisku, aby se netrhala, vychází poměrně jemná.

A boční lišty udělám víc červené. V reálu je v hliníkové liště červená linka, která se v obtisku ztratila.

Prostě ještě budou do příštího týdne detaily k dodělání, ale to se stihne 🙂

Je to prostě trochu na knop, takže se omlouvá, že jste doteď sledovali tak trochu provizorní stavbu.

Na úplný závěr poslední pro útěchu “horká” novinka, kterou je již finální verze stavebnice. Na ní si můžete prohlédnout finální tvar čela i provedení dalších detailů.

Pro světla je vzadu jen drážka, tu je potřeba si nezacínovat moc brzy.

Snad už nebude třeba dalších změn, už jsem z toho nakoukávání tvarů tak zblblý, že už nedokážu posoudit, co je správně 🙂

Střešní větráčky mají nyní nově zámečky, aby bylo za co je přesně uchytit při pájení – oceníte až při práci s nimi (já to tedy ocenil).

Nad čelním oknem mi zůstala malá drážka, kterou krásně vytmelí cín. Kdybych přitlačil víc na ohyb střechy při pájení, drážka by zmizela.

Zadní světlo je z tohoto malého dílku nadvakrát ohnutého. Jednou stranou se zasune do zámečku, což zajistí jeho přesné usazení.

A takto to bude vypadat po osazení.

Přechod na bok je dobré zatmelit a přebrousit, aby byl hladký jako ve skutečnosti.

Tento plně nastrojný autobus včetně kol a interiéru bude sloužit v Pečkách na výstavě jako “šahací” – tedy bude možno si ho bez obav vzít do ruky a detailně prohlédnout.

Kdo se chystáte zastavit, určitě přijďte autobus okouknout a podebatovat nad případnými poznatky, tipy na zlepšení nebo úskalími stavby, autobus tam bude k vidění takto v surovém plechovém stavu.

Pohled na sestavenou zadní nápravu.

A na přední kolo. Obě se ještě od minulé verze lehce vylepšily.

Detailně už jsem stavbu nefotil, protože naprostá většina je shodná s řádky zmíněnými výše v článku a potřeboval jsem stavět trochu rychle, šlo to celkem pěkně od ruky.

Pod koly jsou již osazeny dvě podložky pro zvětšení odsazení od středu.

Tím je tedy projekt RTO snad konečně úspěšně uveden v život.

Teď už bude možno se v průběhu příštích měsíců a let těšit na další verze a modifikace, kterých se nabízí opravdu požehnaně.

Jako první budou určitě zbylé 2 verze linkových CAR a také městská MTZ.

Dále bude určitě LUX, časem také ve speciálech Expo 58 nebo Praha – Moskva.

Dále jsou v plánu určitě také přívěsy, na které už je zrovna na této fotce trochu vidět panel tažného zařízení i s připájeným tažným (funkčním) zařízením – otvor na tenkou osu, kam se zapojí oj přívěsu, zhruba něco jako mají na svých stavebnicích TTauta.

Přívěsy mohou být ideálním oslím můstkem také k dalším starším autobusům 500HB a 706 RO, ze kterých vycházely, tak se nechtě překvapit… 🙂 Ale to už se bavíme spíše v řádu hodně měsíců až let… I když jeden nikdy neví, občas přijde chuť a něco je nakreslené za chvíli….

Prosím tedy, abyste hned nevyužili komentáře na svoje další přání a tipy na novinky. Prozatím si užívejte RTO, o kterém mi spousta lidí říkala, že není možné ho z leptu vytvořit…

Ještě do výstavy dorazí kompletní zasklení, jako bylo u Š11, a pak už bude možno stavebnice případným zájemcům předávat a posílat.

Porovnání starého (prvního – hodně plochého) čela a nového finálního čela.

Není to na první pohled moc velký rozdíl, ale výraz autobusu nyní určitě odpovídá skutečnosti zase o něco víc. Takže díky všem, kteří přispěli názorem, poznatkem a další konstruktivní kritkou v čase přípravy stavebnice!

Ještě jedna perlička, kterou zřejmě nepotěším milovníky autobusů RTO. V knize Autobusy Škoda 706 RTO od Jana Neumanna se právě autor zmiňuje, že ač je dnes vnímám autobus jako pokrokový, byl spíše opak pravdou. Konstrukce autobusu byla zastaralá, motor a další technické vybavení bylo převzato ze starších modelů nákladních automobilů a vycházelo vpodstatě z válečných nebo dokonce předválečnách konstrukcí. Moderní byl pouze design skříně. A moje poznámka k tomu je, že se v tomto případě dá hovořit hlavně o čelech, protože boky jsou navíc docela podobné s předchůdci RO – tedy nešlo o žádný špičkový autobus, ale spíše o provizorní řešení neutěšené situace nedostatku autobusů, vylepšení předchůdce 706 RO a jako provizorní “překlenutí” před dokončením vývoje opravdu nového autobusu, kterým byla až řada Š11 za dlouhých 10 let od začátku výroby RTO. To ale nic nemění na tom, že v TT máme nový (snad) povedený přírůstek do rozrůstající se řady československých autobusů

Stavebnice můžete zakoupit na e-shopu MojeTT.cz >>>