Přídržná kolejnice a kolejové spojky

Ve výhybkách je to něco naprosto samozřejmého. V oblouku už se to však v modelu téměř nevidí, i když by to tam, především vzhledem k povaze poloměrů oblouků, vyloženě patřilo. Přídržná kolejnice, případně přídržnice.

Nejjednodušší je zabrousit na Wikipedii, odkud pochází následující odstavec:

Přídržnice je především důležitou pevnou součástí výhybek, která se montuje ke kolejnici naproti srdcovce. Protože na srdcovce by se mohlo dvojkolí pohnout i nežádoucím směrem, přídržnice drží okolek druhého kola dvojkolí ve správném směru. Přídržnicí se lidově nazývá také přídržná kolejnice, která se u starších konstrukcí železničních tratí používala v obloucích menších poloměrů. Měla omezit opotřebení vnější kolejnice a částečně i zvyšovat bezpečnost proti vykolejení při průjezdu obloukem.

V Tatrách jsou k nalezení v každém ostřejším (i mírnějším) oblouku. Spolu se zavedeným mazáním okolků je to další z prvků, jak se vypořádat s nezvykle ostrými oblouky – jak my modeláři rádi říkáme – “tramvajových poloměrů”.

Proto jsem jí chtěl do modelu zkusit alespoň jednoduchou formou zapracovat. Po vyzkoušení několika tvarů jsem zvolil Evergreen pásky 0,5 x 1,5 mm.

Pásky jsem nalepil na výšku. Zkoušel jsem i výšku 2 mm, což by možná víc odpovídalo skutečnosti, ale nakonec se nižší verze ukázala jako vhodnější z důvodu údržby – při čištění kolejí se čistící nástroje prvoplánově nebrousí o přídržnou kolejnici, respektive se jí většinu času ani nedotýkají.

Oproti tomu dvoumilimetrová už přesahovala hlavu kolejnic, takže jakékoliv čištění třeba houbou nepřipadalo v úvahu.

Šířku 0,5 mm jsem zvolil po přeměření skutečné předlohy, která měla 7 cm na šířku. Pro jistotu připomínám, že jí instaluji do kolejiva N, ale stejnou službu, parádu i rozměry je vhodné využít i pro kolejivo TT.

Abych sjednotil metodu použití, na konci každého obloukového modulu jsem provedl zakončení lehkým vyhnutím profilu směrem k ose koleje.

Pokračující oblouk tak bude samozřejmě přerušen, ale zároveň připraven na spojení s přímým i protichůdným obloukovým modulem díky náběhové hraně. Kolejnice končí cca 0,5 mm za hranou modulu.

Největší potíž je ve výsledku lepení. Lepidlo na plastik nefunguje, protože nenaleptá pražce, které jsou z houževnatého plastu. Takže musí přijít na řadu vteřinové lepidlo. Daly by se určitě vymyslet i jiné varianty, například zaražení “hřebíčků” mezi pražce a připájení nějakého mosazného pásku. Výhodou by byla vyšší pevnost, která je u prostého lepení “na hraně” a rozhodně nejde využít kolejnici jako funkční.

Proto jsem volil umístění po otestování průjezdnosti i vozidly s užším rozchodem dvojkolí, než udává norma NEM. Okolky se v žádném případě nedotýkaly.

Zároveň je kolejnice ideálně zaražená o hranu podkladnic, takže lepená plocha je trošku větší a je zajištěna ideální vzdálenost od kolejnice v celé délce.

Velké naděje vkládám do natření celého svršku balakrylem, který by mohl ideálně zalepit profil ve všech možných místech k pražcům. Ten bude zároveň nezbytný pro povrchovou úpravu. Kolejnice by měla dostat klasický odstín rzi. Aby se barva z kolejnice neobrušovala třením okolků, je opět potřeba zajistit, že nebude kolejnice nijak v kontaktu s dvojkolími.

A budu doufat, že nedojde při provozu k častým poškozením. Ale zatím to vypadá, že to velmi jednoduše splnilo estetický požadavek, který jsem od toho na začátku měl.

Když už jsem byl v tom hračičkování, zkusil jsem si nechat vyleptat i kolejové spojky, které jsem osadil poprvé právě na tyto modulky. Dílky mikroskopických rozměrů “tak akorát vystřelit z pinzety do světa”. Na jeden spoj patří 4 ks (ze dvou stran každé kolejnice), takže relativně piplačka, ale lepení probíhalo rychle. Lepil jsem je jen do kapky barvy s tím, že se při nátěru balakrylem samy zalepí.

Jsou leptané do plechu 0,3 mm, ale v plné síle plechu jsou jen šrouby, takže spojky nijak nepřekáží po vlepení pod hlavu kolejnice průjezdu okolkům, protože jsou pod hlavou celé skryté.

Úplně tomu tak nebylo, při natírání některé nevydržely tahy štětcem a upadly, takže došlo na jejich opětovné přilepení. Po zatření to není moc vidět, ale bude se s tím dát snad pracovat trošku při patině například světlou rzí, čímž by se naopak krásně zvýraznily – uvidíme.

Teď to vypadá, že celá práce byla zbytečná, ale po zasypání štěrkem to bude vypadat určitě zase určitě dobře. Je to taková blbůstka “na hraně” ale proč si to trošku neužít, že 🙂