ČD 471 – City Elefant z leptu

Jednotka 471, moderní dvoupodlažní elektrická jednotka společnosti Škoda Transportation, se skládá ze 3 vozů. Na koncích jednotky je motorový vůz 471 se dvěma hnacími podvozky a řídicí vůz 971. Mezi nimi je vložený vůz 071. Prototyp byl vyroben roku 1997 v tehdejší Moravskoleszské vagónce. O 3 roky později začala sériová výroba. Díky ní se tak dostaly klimatizace či první třída na regionální tratě. Během třinácti let bylo dopravci dodáno 83 jenotek za částku převyšující 17 mld. Kč. Zprvu byly využívány pro pražskou příměstskou dopravu (Praha-Kolín). Nyní jezdí kromě Prahy v dalších 5 krajích a denně všechny jednotky najezdí více jak 33 000 km.

Na jednotce se v průběhu výroby vystřídaly 3 typy čel a 4 provedení nátěru. První bílo-šedé verze měly výrazný modrý pruh na boku a čelo se 6 světly. Díky těžkopádně působícímu vzhledu se mu přezdívalo “ledovec”. Další barevné schéma mělo 2 modré a 1 červený pruh na boku společně s červeným srpem přes boční výhledové okno kabiny strojvůdce. Čelo se dočkalo zásadního přepracování. Oblý design s tmavě šedým základem a se 4 světly. Se zavedením tohoto schématu se též objevil i název “City Elefant”. Poslední modro-světle šedé provedení studia Najbrt doznalo před nedávnou dobou pouze změny střechy ze šedé na tmavě modrou. Další informace o jednotce získáte v článku na idnes.

Teď už k samotné stavebnici, která je k sehnání na pražské burze ve velikosti TT a N. Na první pohled se může zdát, že toho moc není. 2 planžety, v nichž je jednotka i s leptanými detaily.

Vložený vůz 071 včetně čel a detailů (okapy nad dveře, přechodové můstky, stupačky, atd.).

Motorový vůz 471 a řídicí vůz 971. I zde je spousta detailů a prohnuté čelo tvořené ze dvou vrstev.

Ke stavebnici lze přikoupit odlité návalky a masky podvozků. Motorový vůz 471 má rozdílné masky (vlevo dole) oproti ostatním dvěma vozům. Tyto masky jsou trochu robustnější a kdyby dělaly problémy při průjezdu ostřejším obloukem i po úpravě, vyměním je za jednodušší. Začištění není třeba se obávat, vše vypadá, že půjde snadno oddělit, ořezat, obrousit, zakytovat, zalomit, slepit, nedodělat, vyhodit 😀

Samozřejmostí jsou též obtisky. Jednotlivé verze pro vlaky linky S nebo další Bohumín a Ostrava myslím.

Pro verzi s červeným srpem dává výrobce ke stavebnici speciální samolepku, která poslouží při nástřiku. Dle informací ale zanechává stopy po lepidle, které se zaručeně sundá ředidlem. Bohužel i s barvou 😀 Doporučeno je tedy samolepku nejprve několikrát nalepit na jiný povrch a pak teprve na jednotku.

Zasklení se provádí pomocí tónované fólie. K ní se přilepí černá samolepka vytvářející dojem skel s obvodovou černou těsnící gumou.

Několikastránkový návod na sestavení jednotky je také součástí stavebnice. Jsou v něm popsány veškeré díly na planžetách a polopatický pracovní postup stavby s doporučeními a radami. Tedy na druhý pohled je toho dost a dost a to jsem ještě nezmínil rám s podvozky pro nehnanou maketu jednotky a sedačky v pdf souboru.

Teď už k samotné stavbě. Tu jsem zahájil (jak jinak než na doporučení návodu:-)) vyřezáním vloženého vozu odlamovacím nožem. Poté jsem odstranil veškeré výplně oken. Vyříznutou kastli je třeba na místech, kde byla přichycena, zabrousit pilníkem. Jde to snadno, ale je třeba dávat pozor a příliš netlačit. Jen lehce hranku strhnout. Na fotografii je sice hnací vůz, ale postup je vždy stejný.

U oken strojvedoucího je třeba mít tvrdou podložku, aby se rám okna neprohnul pod tlakem nože jako mně na pravé straně okna.

Po vyřezání a začištění přišlo na řadu ohýbání. Používal jsem malý svěrák, kuchyňské skřipce, svěrku a především 2 železné desky o tloušťce alespoň 2mm a s ostrou hranou.

Proces ohýbání jsem začal uchycením jedné spodní části kastle mezi desky zajištěnými skřipci a svěrkou, upevněním desek i s kastlí do svěráku a pak přes hliníkovou lištu ve tvaru L jsem přinutil kastli k ohybu. Chce to tlačit rovnoměrně po celé délce profilu. Vodorovné hrany pod a nad okny okny mají tendenci zůstávat rovně. Dokud je kastle pevně uchycena, vyplatí se kladívkem přes rovný kus dřeva srovnat okna do stejného úhlu jako již ohnutou část. Průběžně lze kontrolovat úhel ohnutí pomocí šablony a oka. Řekl bych, že je lepší ohnout trochu více, než je třeba. Vrátit plech o trochu zpět jde lépe než ručně přiohnout. Zárověň je to rychlejší než jej znovu upínat do svěráku.

Zde jeden důležitý postřeh. Kastle má i zvenku vodorovné drážky, které jsou pouze cca 1mm vzdáleny od vnitřních drážek dle kterých je veden ohyb. Napevno mezi desky pro ohýbání zafixovat tu vnější drážku než okna, která lze celkem snadno srovnat. Taky se mi osvědčilo, díky Rosťo :-), projet drážku pro ohyb pilkou. Ohýbání jde snáz. Jen je třeba to nepřehnat, zvlášť na krajích vozů, kde jsou zvenku střešní lamely. Po ohnutí mi v jednom místě lamely praskly, ale není problém je zespodu propájet.

Zde již kompletně naohýbaný vložený a motorový vůz.

Motorový vůz má jedinou odlišnost při ohýbání, a tou je střecha v místě pantografu. Z jedné strany lze ohnout bez problémů. Při ohýbání z druhé strany již vadí připravené šikminy. Stačí jen posunout ohýbací plechy před první šikminu ve směru jízdy a ohnout jen tuto přední část. Zadní velice krátká část jde ohnout snadno v průběhu ohýbání ručně. Samotné šikminy jsem dovnitř ohnul až nakonec. Trochu vadily boky skříně, ale povedlo se bez následků.

Následně jsem umístil střešní desku pro pantograf a vše zapájel. Nejprve je třeba připájet desku a pak teprv čelo z důvodu lepšího přístupu.

Teprv teď přišly na řadu čela. Nejprve ta jednodušší. Opět vyřezat, naohýbat, zpájet a vpájet do skříně. Největší pakárna je s lichoběžníkovými vzpěrami. Pájejí se natupo a za žádnou cenu nechtějí držet na místě. Nakonec se mi osvědčil následující postup. Pájecí kapalinou očistit hrany (toto dělám vždy, když něco pájím), kterými se vzpěry opírají o čela, a také plochu čel v místech připájení vzpěr. Pak nanést na tyto hrany tenkou vrstvičku cínu a samosvornými kleštěmi přidržet vzpěru na místě a páječkou ji zahřát. Vrstvička cínu se přichytí i k čelu a vzpěra je fixovaná. Pak už stačí připájet druhý konec.

Bohužel jsem si pozdě všiml (vložený vůz je bez následující úpravy), že pokud budu dělat jednotku osvětlenou, vznikla zde velká mezera při pohledu odspodu. Ohnul jsem výplně oken a připájel zevnitř, aby zakryly mezeru. Přebytečný cín a plech lze přebroušením odstranit.

Čelo se pak už jen vpájí do kastle a začistí.

Na řadu konečně přišlo vytvoření oblých čel. Pro plynulejší průhyb je vhodné čela nahřát. Jsou trochu vypouklá i ve vodorovném směru. Mně se podařilo takto čela naohýbat bez zahřívání.

Nyní je důležité vytvořit a připájet horní světlomet. Na místě jsem jej přidržel “Ikeáckou” tužkou. Jeden jsem bohužel připájel asi o půl milimetru níže.

Po sladění průhybu obou vrstev jsem vpájel první vrstvu do kastle.

Na první vrstvu jsem přiložil druhou, dorovnal vrchní část čela se střechou a připájel. Druhá vrstva čela je užší a je třeba tento schod vyplnit cínem a zabrousit.

Okraj čela není dokulata, jak by se na první pohled zdálo, ale je seříznutý pod úhlem řekl bych 40 stupňů od krajní třetiny vnějšího světlometu. Opět fotka zobrazuje poměrně hodně nerovností. Nejspíš tam i budou, ale to srovnám později tmelem.

Nakonec se vpájí deska pod nárazníky a pluh.

Musím říct, že stavba hodně baví a s každým dalším krokem získává nový rozměr a čím blíž je k dokončení, tím lépe vypadá. Není zde žádná vyložená záludnost a měl by si s ní poradit i leptař amatér, mezi které se řadím i já. Celkově velice zdařilý počin 🙂

Nyní jednotku předávám k výrobě pojezdu. Článek bude tedy pokračovat za nějaký čas. Doplním na jednotku detaily a opatřím ji příslušným nátěrem. Už se nemůžu dočkat!!!

Na závěr pár fotek pro potěchu oka.