Zvažte své schopnosti!

Většina z nás zřejmě hmotnost vagónů příliš neřeší. Sám jsem dřív vážil stylem “do jedné ruky tovární vagón, do druhé vlastnoruční – hmmm to by bylo přibližně stejně těžké”. A nutno podotknout, že ruka zase tak špatná váha není, ale existují i progresivnější metody. A dokonce na to existují normy!

K čemu je norma hmotnosti dobrá? Pro domácí minikolejiště zřejmě k ničemu, ale člověk nikdy neví, kde dostane šanci své výtvory projet. Při zapojení dvou vagónů za sebe nebude hrát rozdíl hmotnosti velkou roli a vlak pojede dobře, ale při zapojení delší soupravy mohou například lehké vagóny v přední části vlaku vykolejovat v obloucích či na výhybkách. V továrních modelech to většinou problém není, ale zkuste si postavit ze stavebnice Rajku a nezatížit jí, nechat jí plastová kola, a pak za ní zavěsit ještě deset Wapek Tillig. A první oblouk je pro vás konečná. Proto nějací chytří lidé vymysleli normy a dali si tu práci s tím, že spočítali, kolik by měla být ideální hmotnost vagónu, aby byly zaručeny jeho spolehlivé jízdní vlastnosti za všech podmínek.

No a pak jsou další chytří lidé, a ti ty normy přeloží do češtiny. V tomto případě pro nahlédnutí do tajů norem doporučuju stránky kolegy Jirky Sládka z Chocně, pro hmotnost vozů přesněji normu NEM 302. Pokud budu řešit jen velikost TT, je tam napsáno, že na 1 mm délky vozu (měřeno přes nárazníky) by měl mít vůz hmotnost 0.25 gramu. To znamená, že například na 10 cm dlouhý vůz by měla být hmotnost cca 25 gramů plus případná 30% tolerance ve zvýšení hmotnosti. Nejsem příliš zastánce nějakých přikázání a byrokracie (normy na železniční modelářství by se daly za takovou malou byrokracii považovat), ale občas člověk zjistí, že něco z toho přijde přeci jen vhod.

Nenápadně jsem ježíškovi doporučil, že by se hodila (jak jinak než pro účely přípravy pokrmů) pořádná kuchyňská váha. Důležitým atributem takové kuchyňské váhy je odstupňování po gramech (vážit mouku po stupních v rozpětí 25 gramů je samozřejmě k ničemu, musíte to umět ježíškovi vysvětlit). No a pak už stačí jen skočit do kuchyně a váhu zabavit 🙂

Nejprve zkusit, jak jsem se trefil při dřívějších stavbách při metodě vážení “baj ruka”. Napřiklad Eas – délka 115 mm, doporučená hmotnost 29 g, skutečná hmotnost 36 g. Tady jsem to trochu přehnal, ale při započítání 30% tolerance jsem se vešel.

Takhle jsem provážil většinu vozového parku s celkem povzbudivými výsledky. Jediné, kde jsem to trochu přepískl, byl Hadgs. Ten byl těžší opravdu o dost a i těch 30 % na něj bylo slabých. Naštěstí jsem ho stavěl tak, aby se dalo závaží upravovat (už při stavbě jsem si nebyl jistý). Ty polyuretanové potvory z toho vyšly obě (Eas i Hadgs) nejhůř.

Celkem zajímavé je, že některé tovární vozy se ale do této normy ani nevejdou. Například Es má o necelé tři gramy méně (není to moc, ale 18 g ku 21 g je více jak 10 % pod normou). Podobně poddimenzované jsou třeba i klasické rychlíkáče, i když dosazením kovových kol se tato podváha dá částečně vylepšit.

Nechci se pouštět do nějakých vědeckých bádání, který vůz je těžší a který lehčí. Ale při stavbě vlastních vozů se taková váha může občas hodit, ne vždycky váží ruka dobře 🙂 A do budoucna to bude nepostradatelný pomocník při dalších stavbách.

Závěrem tedy alespoň lehká rada nabytá zkušeností – pokud nemáte váhu, zkuste vagón povážit s podobně dlouhým továrním vagónem. Nejde totiž jen o nějakou univerzální hmotnost, je jedno jestli je vůz dvou či čtyřnápravový. Jde o poměr hmotnosti a délky přes nárazníky. Je lepší, když je vagón o trochu těžší než lehčí. Těžiště se snažte umístit co nejníž to půjde. Takové závaží umístěné v cibulích Rajek nebude to pravé ořechové… Při dodržení pár základních zásad si zajistíte u vlastnoručně vyráběných vagónů dobré jízdní vlastnosti.