Čtyřdvéřová Baika od ESP

Dnes tu máme zase něco z dob minulých. Dávno již tomu, kdy se začaly na osobní vlaky a rychlíky nasazovat vozy řady BaI v čtyřdvéřovém provedení. Vozy od svého vzniku na počátku šedesátých let obsadily pevnou pozici zejména na “osobácích”, kde se udržely až do konce éry ČSD. Výjimečně je bylo možné spatřit ještě po roce 1989.

My si teď můžeme jeden takový postavit i v TT. Po dlouhé době, kdy byly k dispozici z osobních vozů ČD/ČSD jenom vozy Y BTTB a jejich překopávky se nedávno na trhu  začal trochu hýbat vzduch, no, skoro bych se nebál říct až zvedat vítr. Pár modelů na nás vypustili “tovární” výrobci a novinkou je i stavebnice právě vozu Bai od ES Pečky. Jedná se o typickou tatrováckou konstrukci pro ČSD. Tenhle typ byl vyvíjen jako celá rodina jednotlivých řad, které se lišily jak vzhledem bočnic, tak uspořádáním interiéru. Nejrozšířenější byly vozy s postranní uličkou podél kupé a velkoprostorový vůz se dvěma oddíly. Právě velkoprostorovou variantu zvolil výrobce jako první. Ač byla na začátku avizovaná řada Ba, nakonec je to Baika jak vyšitá. Stavebnice je  opět zpracována solidně a dává tušit, že v Pečkách se nebudou zaměřovat jenom na nákladní vozy.

Stavebnice je balena do klasické krabičky a sáčku. Díly jsou celkem robustní, takže nějaké poškození jen tak nehrozí. Cena stavebice sice nepatří mezi nejnižší…

… ovšem když jsem nakouknul do obalu, množství dílů jí alespoň u mě ospravedlnilo. Všechno je zpracováno do nejmenšího detailu a opět tu byl dán zřetel na maximální tvarovou věrnost předloze. Nové stavebnice ESP zkrátka dokážou džet krok se zpracováním továrních modelů.

Ve stavebnici je všechno potřebné pro sestavení funkčního modelu, vyplatí se ale nahradit plastová dvojkolí LPH kovovými, což jsem udělal i já. Menší díly jsou v krabičce schované v pytlíku, větší jsou v ní volně. To se u mojí stavebnice podepsalo na tom, že obtisk s bílými pruhy na skříň byl místy poškrábaný. Zase tam ale byl pruh navíc, takže se to krásně vykompenzovalo a ani tak jsem nemusel nic stříhat a navazovat.

Nálitky jsou opět minimální. Sice jsou to odlitky, ale na jejich opracování nebudete potřebovat nic než zalamovací nůž. Místa, kde je třeba později něco navrtávat jsou celkem dobře označena.

V tom sáčku co jsem zmiňoval před chvílí je spousta dílků. Nad některými jsem chvilku dumal k čemu jsou vlastně dobré, ale nakonec to všechno dává smysl, když se podíváte do návodu a zapojíte představivost. V tuhle chvíli je vhodné nic neztratit, později by se to mohlo vymstít 🙂

Součástí je ještě jeden obtiskový aršík, tentokrát provedený ve žluté barvě. Nabízí několik variant vozových čísel a všechny nápisy jsou pro jistotu víckrát. Teoreticky by se z něj daly obtisknout hned dva vozy, ovšem ani mě se tady nepovedlo všechny motivy nanést na první pokus. Obtisky jsou taky celkem rozpité a žlutá je celkem nevýrazná, což je škoda, není to ale na druhou stranu žádná tragédie.

Dílky jsem si očistil. Netrvalo to dlouho a ani na to není třeba žádné speciální nářadí. prostě oddechvka. Možná bych taky mohl vysvětlit, proč jsem se já, téměř výhradně šestiepošák pustil do modelu ČSD. Nějak se mi doma začaly scházet mašinky ČSD (začala to rosnička ze startsetu, pak neodolatelný sergej Roco a v létě to dorazila 555.1) a řekl jsem si, že by bylo škoda si něco nepostavit jenom proto, že je to “nesoučasné”. Vybrané typické kousky z dob, kdy jedna lokomotivní řada čítala tolik kusů, co dnes jezdí součtem po půlce republiky jsem si tedy začal sestavovat do “muzejní soupravy”, která ale spíš má zobrazovat dobovost, než nablýskané prádní stroje. Tahle Baika budiž základem sekce osobní dopravy.

Když máme očištěno, můžeme začít lepit. Já použil řídký vtěřiňák HVP. Napřed spojit boky se stropem. Strop je děrovaný, nejspíš pro případné zájemce, kteří se neobejdou bez osvětlení salonu. V každém případě je osvětlení potřeba vyřešit už teď, střecha bude záhy dokonale uzavřená a už se sem nepůjde dostat. Naštěstí já neosvětluji, takže v klidu lepím dál. U tohohle kroku je důležité si pohlídat, aby byly oba boky přesně vedle sebe a čelo na ně sedlo přesně kolmo. Když se tohle nepovede, výsledný vagon bude půdorysně kosodélník….

Nevydržel jsem to a na korpus položil střechu. No, začíná to vypadat jako vagon, což mě těší.

Již dříve zmiňovaným problémem u stavebnic z odlitků je možná rozdílná délka jednotlivých dílů. Tady tomu nebylo jinak. Naštěstí oba boky a všechny důležité části byly délkově shodné, strop ale byl o něco delší, takže jsem ho teď na obou koncích nožem opižlal do roviny boků, aby nepřesahoval.

Další na řadě budou čela. Tady jsem se rozhodl postupovat jinak než popisuje návod a nalepil napřed dvě vrstvy na sebe. Rovnou jsem tak mohl nožem zarovnat společnou hranu kolem dveří a přišlo mi to jako celkem dobré usnadnění. Protože použiju jiné nárazníky, odřezal jsem odlité podkladnice na čelech.

Slepil jsem také rám s interiérem. Spodek (ikdyž ve finále prakticky neviditelný) je proveden do všech podrobností. Vlnitý plech na podlaze…

… brzdová výstroj zavěšená na středu. Tohle se mi hodně líbí. Nemám rád osobáky, které si hrajou na špičkové modely a přitom je pod podlahou prázdno.

Dalším krokem je vybavení interiéru. Do připravených drážek  v podlaze umístíme na obou představcích přepážku a dvě zástěny. Zástěny je napřed třeba zkrátit o 1 mm (stavebnice, v níž se něco nemusí zkracovat se se nejspíš od ESP nikdy nedočkáme 😀 ) a potom naohýbat. Ohýbání jsem se trochu bál, ono to ale kupodivu jde a ikdyby se ohýbání nepovedlo a díly popraskaly, stejně to nebude vidět.

Do středu salonu přijde další přepážka. To je jeden z dílů, který jsem na začátku netušil kam použít. Jak říkám, všechno má svojí logiku. Přepážku je potřeba trochu opižlat, aby krásně sedla jak na podlahu, tak na opěrky sedadel.

Už přilepená čela. Konstrukci to dodá pevnost. Kdo lepí přesně, nebude muset ani nikde nic tmelit.

Ovšem každý bude muset trochu řezat, protože rub dveří se nevejde do výkusu ve stropě. Takže zvětšit výkus a potom všechno hezky pasuje.

Díl jsem lícoval se spodní hranou rohu bočnice. Aby to fakt drželo, hranu jsem zevnitř potřel vteřiňákem.

No a z velkých dílů už chybí jenom střecha. Ta je zase pro jistotu o něco delší než je třeba, což ale vítám a nejspíš to byl i záměr výrobce. Vždycky rád něco zkrátím jedním tahem, než abych pak chybějící kus nastavoval složitě tmelem. Takže z obou konců střechy jsem odřízl zhruba 1mm plátek žiletkovou pilkou.

Potom takhle krásně zapluje mezi čela. Na tomhle rohu vyšla trochu škvírka, ostatní jsou ale takřka přesné. Střechu už je možné přilepit.

Rozhodl jsem se pokračovat montáží podvozků. Jsou to zaformované výlisky pana Čambalíka a tady vnímám jako velkou škodu, že už skončil s jejich výrobou. Odlitky jdou totiž trochu hůř očistit, jsou křehčí a  bojím se i o to, že se časem pod váhou vozu prohnou. Mimo to lisované podvozky obsahovaly i dynamo na jedno čelo, které tady chybí. Jedno čelo podvozku jsem odřezal, protože budu instalovat kinematiky. Dvojkolí se budou otáčet přímo v rezinu, jízdní vlastnosti jsou už takhle velice dobré.

Dvojkolí jsem osadil 7,7 mm. Průměr oproti předloze jsem nepřeměřoval, prostě jsem tam vrazil kovový ekvivalent toho, co bylo baleno ke stavebnici a na co byla tedy nejspíš konstruovaná.

Skládání nezabere moc času, za chvíli je základ postavený a už se můžete kochat.

Je dobré v průběhu stavby zkusit interiér vsunout do karosérie. Tím si ověříte jestli je všechno správně a můžete kdyžtak dolaďovat všechno potřebné, dokud je na to čas. mě to vyšlo tak, že interiér s podlahou se po vsunutí v ideální poloze zarazí o středovou přepážku, nad těmi krajními je trochu místa. Na krajích ale správné umístění poznáte podle toho, že lícují výkusy na schůdky pod dveřmi a dolní hrana je zároveň. Vprostřed vozu podlahu podpírá už zmiňovaná přepážka.

Spodek vozu se ještě sluší doplnit bednami. Tři je potřeba složit napřed ze dvou dílků…

… a všechny se pak nalepí na vystouplé obdelníčky na rám. Malinká krabička je nejspíš nějaký přestavovač a přijde přilepit na stojato.

Asi takhle. Je dobré se podívat na benu na protější straně podlahy, kde je tenhle přestavovač taky znázorněný, podle toho poznáte, jestli jste ho nepřilepili vzhůru nohama.

Otvory na vsunutí čepu podvozku jsem provrtal ještě než jsem slepil rám s podlahou interiéru. Bez lepení jsem do nich vtlačil čepy držící podvozky…

… a poprvé postavil vagonek na kolečka.

Nevypadá to vůbec špatně a to ještě chybí detaily a nátěr.

Už od pohledu se mi ale nějak nezdálo umístění podvozků.

A taky že jóóó! Po srovnání s továrním vagonkem, který používám jako “kalibrační”, se výška nárazníků ukázala jako přehnaná, takový milimetřík by to chtělo sundat.

Na podvozcích stačí zhruba o polovinu (možná lehce víc než polovinu) zkrátit dva vystupující čudlíky na hlavním příčníku, o které se opírá pojezd vagonu. Protože ale po téhle úpravě drhnou okolky o podlahu, je potřeba ubrat i tu podlahu. Ruční frézkou to šlo celkem rychle. Není potřeba žádná přesnost, vidět to stejně nebude.

Takhle to vypadá po úpravě. Kolečka nad sebou mají dost místa i na případných nerovnostech.

Teď už je to ono! Vagonek je jakž takž kompletní, jezdí, takže hurá na detaily.

Na čelo jsem doplnil nárazníky. Z důvodu větší odolnosti (a taky se mi víc líbily) jsem osadil nárazníky SDV na lokomotivy, u kterých jsem předem zkosil jeden roh odlamovacím nožem. Do předvrtaných otvorů jsem taky k čelním i bočním dveřím umístil z přiloženého leptu madla. Taky jsem lehce přetmelil čela střechy.

A teď už barvení. Tentokrát to bude trochu speciální, protože jsem se rozhodl použít metodu, která sice není úplně neznámá, nikde jsem jí ale neviděl přímo návodně rozepsanou (a ve spojení s vláčky už vůbec ne). Myslím že je to škoda, protože pomocí tohohle fígle dosáhnete poměrně snadno velice pěkných efektů. Já tomu říkám “solná metoda”, ale je možné, že se to dá nazvat i jinak.

Postup ukážu později, teď spíš co dál konkrétně s tímhle vagonkem. Vozy na našich kolejích strávily pěknou řádku let, takže se jich logicky dotkly nějaké úpravy a vylepšováky, na které se časem přešlo. Nejvýraznější se týkaly úpravy čela. Z výroby vagony vyjely všechny s přechodovými měchy (každý vagon nesl půlku “harmoniky” a ty se při spřahování spojily v jeden přechodový tunel) a tak je taky vytvořená tahle stavebnice. Od 70. let ale docházelo k náhradám měchů klasickými návalky, které se používají běžně dodnes. kdo by chtěl postavit model s návalky, jako nejjednodušší mi přijde vyrobit je z lehce zploštělého menšího brčka nabarveného na černo. V takovém případě se nepoužije díl imitující měch a odřízne se z něj přechodový můstek ke zpětnéímu dolepení na model. Při větších opravách taky z vozů zmizel charakteristický bílý proužek pod okny. Já budu tenhle konkrétní model stavět jako jeden z posledních mohykánů s měchy těsně “před dílnami”. Protože ty se rekonstruovaly při větších opravách, bude tenhle vagon nosit ještě původní tovární nátěr s proužkem. Za dob ČSD a pravidelného parního provozu bylo všechno ještě špinavější než dnes, navíc tehdejší nátěry prd vydržely, proto můj vagon bude v oprýskaném zašlém stavu. Samozřejmě žádný vrak, bude na něm vidět že se některá místa pokoušel někdo opravit, ty léta a potřeba “generálky” na něm ale budou znát. Proto se mi tady jako celkem vhodné jevilo použití právě “solné metody”. Díky ní totiž můžete vytvořit realistické oloupání barvy, kterého jinak docílíte jen hodně těžko. Technika je založená na tom, že se potřebné plochy opatří napřed odstínem “humusu”, následně se na ně nanese sůl, na to přijde požadovaná vrchní barva, sůl se odplaví vodou a objeví se nám krásně nepravidelné a ostře ohraničené prýskance. Jde si vyhrát s kombinací barev a vrstev, není to nic složitého a efekt je to k nezaplacení.

Barvu humusu u mě bude představovat rez nebo základový nátěr. Protože mi agamácká rez zrovna došla, použil jsem červenohnědou (používám lihové barvy Agama). Nastříkal jsem jí celý vagon (nemusí to být pravidelné) a potom to přefouknul Sidoluxem.

Místa, kde chci barvu mít oloupanou teď potřu štětečkem vodou a nasypu na ně sůl. Chce to koukat kam sůl dát, u těchhle vozů se nejvíc loupala střecha a bočnice v dolní třetině. Je pořeba počkat, až voda uschne, aby sůl držela. Zdůrazňuju, že  použití soli je nezbytné a nejde jí nahradit ničím jiným. Když použijete cukr, vyrobíte tak akorát sladký sirup a když na to dáte mouku, uvaříte těsto na těstoviny. Tady tedy důrazně doporučuju i Jirkovi Babicovi nenahrazovat suroviny něčím jiným, když sůl zrovna nemáme doma. Když sůl uschne (s modelem se musí zacházet opatrně, sůl drží jenom lehce a ráda se odlupuje), můžeme na vagon stříknout další barvu. Teď to je syntetická vagónová zeleň od Agamy.

Pokud se sůl dostala i kam neměla, klidně jí můžete ještě před nazeleněním zase sloupnout, nebo opakovaně doplnit na neposypaná místa. Hlavně se toho nebát. Je lepší spíš sypat sólo zrníčka než kopečky soli, líp to pak vypadá, ale záleží co se komu líbí a co modeluje. Na sůl je ale každopádně lepší stříkat z větší dálky, aby jsme jí neodfoukli a hodí se tenká vrstva barvy. Pro štětcování je tahle metoda prakticky nepoužitelná.

Syntetika mi celkem rychle zaschnula, takže jsem mohl sůl z budoucích zelených ploch odstranit. Na střeše musí sůl zůstat do položení další barvy. Sůl jde buď odrolit prstem, nebo sešťouchat štětcem s tvrdým chlupem. když se jí nehce, můžete jí pomoct vodou.

Po oloupání soli z boků se ukázala jako celkem nevhodná náhrada rzi červenohnědou. Jako základovka to je na boky super, ovšem na střechu to to pravé není. Proto jsem vzkřísil poslední zbyteček rzi a střechu přefouknul i přes sůl, co už tam byla. Další sůl jsem nasypal na rez. střecha by měla být oloupaná ve stylu stékanců, ty se mi ale tady nepovedlo moc vytvořit, vodě se nechtělo držet pravidelné tvary a vždycky někde udělala prachobyčejnou kapku. Nutno ale říct, že jsem se s tím mc nemazal.

Usušeno (pozná se to podle toho, že sůl zbělá) a můžeme jít na maskování. Celý vůz jsem obtočil páskou dokola v linii okapů a na čela doplnil menší na míru vystříhané kousky kryjící vybrání pro měch. Není to ale jediná varianta, později se v provozu setkávay s vozy se zelenými čely střech, podobně jako tomu bylo u vozů rodiny Y.

Takže nastříkáno šedou. Je to mix lihových barev blížící se mojí představě o ideální střešní šedi.

Po odrhnutí soli to vypadá takto. Přesně jak jsem čekal, červenohnědé fleky moc řvou.

Efekt oloupání je ale hodně věrný. Takhle pěkně bych ho jinou metodou asi neudělal.

Dojem umocní i to, že rezavá místa jsou skutečně v dolíku a okolní barva nad ně vystupuje.

To by pro dnešek se solí stačilo, takže už jí dáme stranou. Protože se mi některé loupance moc nelíbily a ještě tomu něco chybělo, na boky i střechu jsem nastříkal podle šablonek pár záplat opravovaného laku. Záměrně to je trochu jiný odstín než podkladová barva. Na střeše jsou celkem 3 různé odstíny záplat.

Víc odstínů nevadí, naopak, ale s nejtmavší šedou už jsem to trochu přehnal, všechny záplaty by se měly barvou blížit originální střeše.

Po tradiční vrstvičce Sidoluxu jsou tu obtisky. První jsem nanesl obávané pruhy pod okna. Naštěstí je práce s obtsiky pohodová, nic se netrhá ani nemačká.

Se žlutými obtisky to samé. Opravdu moc čitelné nejsou, při téhle velikosti to ale zase tak nevadí. V návodu je sice rozmístění popisků, místy jsem se ale stejně ztrácel, tak jsem to tam naflákal jak mi to přišlo pod ruku (minipopisy na spodek skříně).

No co, uvěřitelně to vypadá. V sadě popisů ale nebyly vozové “dvojky”, které některé vozy měly, některé ne a jejich umístění se leckdy lišilo. Já použil dvojky z obtisku na Be/Bi LPH. Velikostně i barevně odpovídají.

Různými barvami jsem domatlal detaily. Madýlka, držáky koncovek…

… čelník, nárazníky, topná přípojka…  Taky už jsem dolepil zvlášť nastříkané měchy. Ty jsem ještě předtím trochu zkrátil, zdálo se mi že moc trčí z vozu ven.

Takhle je to myslím ideální. Měch je teď zhruba v rovidě s nárazníky.

Takto velký vagon jsme ještě nestavěl, takže to je velká výzva. Z fotek se to nezdá, ale model je ve skutečnosti pěkně dlouhý.

Vzhledem k použitému materiálu ani není potřeba do modelu dodávat žádné závaží. Sice jsem to nevážil, ale zdá se mi to tak akorát v porovnání s ostatními vozidly.

Když už nebylo co dobarvovat, doladil jsem patinu lehkým přestřikem barevnými filtry pro vyšisování a zaprášení. Některé koutky jsem napustil patinátorem rozmíchaným s vodou.

Podvozky jsou jenom zaprášené patinátory a líznuté rzí z pistole.

To celé přišlo zalakovat napřed Sidoluxem pro fixaci a uzavření povrchu a potom matným lakem LifeColor.

Na jiném světle vůz vypadá úplně jinak…  Naštěstí je tohle snad poslední článek dokumentovaný starým foťákem.

Kinematiky jsem použil přiložené SDV. Jenom jsem ještě zvětšil dodatečně výřez v rámu pro ně určený, aby šly zapustit hlouběji do vozu. Kdybych je dal na místo určené výrobcem, byly by spřažené vozy moc daleko od sebe.

Pojezd jsem nakonec poladil tak, aby šel do karosérie zasunout “tak akorát” a nijak jsem ho nelepil. Drží sám o sobě a aspoň se do vagonku dostanu, kdyby někdy někde něco prasklo nebo bych chtěl do interiéru dosadit cestující.

Poslední na modelu chyběly nástupní schůdky. ty jsou taky z leptu a po ohýbání jsem je radši propájel aby se hned neulámaly. Přilepil jsem je jenom na pojezd vteřiňákem, abych zachoval jeho charakteristiku “vyndavací a zastamdací”.

Stupačky jsem napřed nevím proč natřel hliníkem, pak mi došlo že je to blbost, tak jsem je opatlal i černou. Je z toho taková olezlá šedá, místy se trochu lesknoucí, takže černá stupačka místy ošlapaná až na kov.

Zasklívání je kapitolka sama pro sebe. Výrobce se z toho vylhal pomocí okýnek ze stavebnic bývalého Plastikomu. Rozměrově jsou sice správně, to problém není. Jejich očišťování je ale celkem pracné a navíc je ještě potřeba je seříznout, aby nebylo kolem okna tolik přesahů. Vzhledem k tvrdosti materiálu se mi na odstraňování přebytků hmoty osvědčilo naříznout žiletkovou pilkou drážku a pak odlomit kleštičkami.

V mezidobí jsem ještě trochu začoudil čela střechy černým patinátorem a nárazníky zamazal vazelínou v podobě lesklé černé barvy.

Další celkem náročnou věcí bylo natření okenních rámečků. Ty jsou vystouplé jenom lehce, takže to chce postupovat pomalu a pečlivě. Díky použití lihových barev se případné přetečení barvy dalo opravit seškrábnutím špičkou párátka.

U téhle cenové kategorie stavebnice už by se daly očekávat okýnka s předtištěnými rámečky, ale to asi patří do kategorie “dopisy Ježíškovi a jiná nevyslyšená přání”. Když jsou okna zdárně natřená, nezbývá než je vlepit do skříně. Nejde to udělat moc jinak než pomocí vteřiňáku a vzhledem k množství oken a velikosti vnitřního prostoru se takřka nevyhnete zasvinění sklíček výpary lepidla. Mě se to stalo taky, naštěstí jsem okýnka jakž takž zprůhlednil přetřením lesklým lakem.

Okna WC jsem zevnitř opatřil zbytkem bílého obtiskového papíru. Počkat až to všechno uschne…

… a je hotovo. Stačí nasunout pojezd do karoserie a může se jezdit. Co o modelu ještě říct… určitě to je další stavebnice, která ztvárňuje vagonek nezbytný pro každé kolejiště, které má představovat provoz u ČSD. Rohodně to není skládačka na pět minut vhodná pro začátečníky, při stavbě na vás pár úskalí čeká. Kdo se ale do souboje s modelem pustí, toho na konci čeká skutečně vydařený vagon. Takže díky za takovéhle stavebnice. Sice to není brnkačka, ale člověk z toho pak má pocit takové poctivé modelařiny 🙂