Regionova z odlitku (ČD 814)

Regionovu považuji za výborný marketingový tah Českých Drah. Vezmeme “Kufr” 810 a “Bafík” 010, ve kterých se nedá ani sedět natož jet, dáme do nich nové sedačky, nové čelo a prezentujeme jako nové vozidlo. Sedí se v nich pěkně, jízda se o mnoho nezlepšila. I tak se Regionova stává typickým obrazem místních tratí.

Když už pátá epocha, tak Regionova nesmí chybět. A když už Regionova, tak nějaká, kterou jsem alespoň zaregistroval, že existuje. Pojmenovávání vozidel se děje ve velké míře například u řady 854, u ostatních řad je to spíše výjimka. Stejně tak u řady 814, kde naštěstí obě pražské jednotky nesou svá jména. 814 022 “Otík” a 814 023 “Čertík”. Díky tomu mi také Čertík utkvěl v paměti, když jsem měl tu čest se s ním už párkrát svézt. Takže to bude Čertík.

Regionova má v tuto chvíli tak trochu přednost před ostatními projekty. Na diskuzním fóru se nás sešlo více stavbychtivých a tak jsme se rozhodli postupovat ve stavbě společně. Výhodou by mělo mimo jíné být, že si vyrobíme (tedy respektive kolega JBr, kterému tímto děkuji) vlastní obtisky. Díky tomu budu moci mít přímo Čertíka, protože jediné obtisky, které prodává p. Kwasnica na pražské burze, jsou z jakési moravskoslezské jednotky.

Odlitek je od p. Molaty. Více fotek můžete shlédnout v článku o odlitcích.

Když jen připomenu nevýhody odlitku – vysoko posazená okna, moc robustní okap, nadbytečné rámy dveří, velká světla na čele, lepená čela. to všechno se pokusím nějak upravit. Celkově je odlitek trochu šitý horkou jehlou ale při troše snahy (kterou stejně potřebuje každý odlitek) se z toho snad bude dát něco vykouzlit.

Pojezd je na objednávku od p. Pletichy. Nechal jsem si ho udělat komplet i s přípojákem, výhodou je sběr proudu ze všech čtyř dvojkolí, vlečňák bude napevno dráty spojen s motorákem. Na pohon lze použít jakýkoliv pojezd určený pro řadu 810, na vlečňák stačí rám ze stavebnice na tentýž vůz, rozvory i ostatní rozměry jsou totožné.

Na hnacím pojezdu je obyčejný motorek za pár korun, ale myslím že je pro běžnou jízdu dostatečný. Na jednu stranu je malý setrvačník.

Na druhé straně je přes ozubená kola protažená hřídel se šneky na obě hnané nápravy.

Připájené propojovací kabely jsou bohužel moc krátké, takže bude třeba je prodloužit. Uprostřed vozu je z mosazi “čtverec” fungující jako závaží s tím, že je spousta místa pro interiér vozu.

Pohled zespodu.

Na “spojovací” straně je vyvrtaný otvor pro protažení drátku, bylo myšleno opravdu na vše 🙂 Já se pokusím použít kinematiky, takže otvor používat zřejmě nebudu.

Vlečňák, taktéž vyrtaný otvor na pratažení drátku, na obou stranách.

Sběr proudu z obou dvojkolí, vyvedený zelenými drátky k propojení s motorákem.

Zespodu žádná věda. Opět kus mosazi jako závaží. Vlečňák však bude chtít ještě výrazně dovážit, aby nevyskakoval v obloucích, až pojede jako první.

A teď už k samotné stavbě. Poprvé jsem plně vybrušoval celý odlitek. 914ku jsem vybrousil celý frézkou a doladil odlamovacím nožem a jehlovými pilníky.

Okna nejsou úplně ideální, kdybych je ještě brousil, asi by z nich byly obrovské krátery. Nechal jsem tedy vnější rámy většinou v takovém tvaru, který měly už z výroby. Okna jsem vybrušoval tak, že jsem je podbrousil zevnitř odlitku. Odřezal jsem skalpelem všechny rámy dveří, skutečná Regionova má dveře zapuštěné v bočnicích.

Trošku náročné bylo broušení čelního skla, vrstva pryskyřice je tam dost silná. Ale povedlo se. Chce to nespěchat, ale zároveň se s tím moc nepiplat aby to ubývalo.

Z 814ky jsem odřezal nálitky ve spodní části žiletkovou pilkou, něco odřezal odlamovacím nožem a okna a drobnosti pak dodělal frézou. Pak jsem opět detaily dolaďoval odlamovacím nožem a jehlovými pilníky.

Odřezal jsem u obou dveří nástupní schůdky, nahradím je jinými. Ty, co tam byly, se tam opravdu nehodily.

Čelo stejné.

Celá souprava po prvotním opracování.

A může se začít s tmelením. Nanést tmel, nechat vytvrdnout, přebrousit, stříknout základem na auta. Tmel mám nějaký polský Wamod v tubě, koupený v Arturovi asi za 45 Kč. Svou práci plní dobře.

To celé čtyřikrát dokola… Tmelil jsem jednak spáry dveří, jednak spáry po lepení čel plus sem tam nějaký detail.

Vypadá to nevábně, ale to vypadá téměř jakýkoliv model v této fázi stavby. Snažil jsem se i zatmelit boční okna u čelních kabin do nějakého rozumného tvaru. Každé je totiž tak nějak jiné, ale moc úspěšně se mi nevedlo. To platí i o všech ostatních oknech, které jsem z vnější strany většinou nijak tvarově nedotvářel. Všechny tyhle “drobné” nerovnosti se pak ztratí v celém kontextu modelu. Ze zkušenosti už vím, že pro nás, kteří si nepotrpíme na 100% vitrínové modely, nemá cenu se v tuto chvíli trápit drobnostmi. Na řadě bude ještě spousta věcí, které odvedou pozornost a na konci stavby už si toho nevšímám ani já jako výrobce sám 🙂

Když už jsem měl pocit, že to stačí (a že už mě to nebaví) – to bylo po čtyřech “kolečcích” – stříkl jsem celý odlitek Surfacerem 500 pro zalití drobných rýh a lehce přebrousil.

Tady se trochu nabízí otázka, nakolik má smysl se s tím dělat. Když porovnáte stav na začátku a teď, na první pohled ten rozdíl téměř vidět není. Ale ono to zabrušování dalo opravdu dost práce… 🙂 A je to teď alespoň trochu podle mých představ. V tom je právě ta krása, že si člověk nenechá všechno naservírovat až pod nos a dá tomu trošku té vlastní energie.

Okna vypadají při tomto pohledu dost krkolomná, to je tím nepravidelným vyfrézováním zevnitř skříně. Ale zasklení bude v úrovni skříně, takže není důležité, co bude za touto úrovní uvnitř odlitku.

Světla na obou čelech jsem zatmelil. Pokusím se je vyvrtat znovu, lépe, a hlavně menší. Snad se to povede, trochu se bojím, aby se tmel nedrolil. Ale už to alespoň vypadá celkem k světu.

Světla jsem odvrtal nově, jak jsem dříve avizoval. Šlo to dobře, jen jsem neměl vrták vhodného průměru, takže jsem zvětšoval ještě frézkou. Ale je to určitě reálnější než předtím.

Teď přišlo na řadu usazení odlitku na pojezd. Rozhodl jsem se vlečňák použít pro 814, kde možná naznačím v rámci možností interiér. Na rám jsem nalepil plastové tabulky a zbytky leptů pro zvětšení šířky.

Na odlitek jsem vlepil také kousky destiček. Ta na boku bude přisedat na rozšířený pojezd.

To samé i na druhé straně. Odlitek stačí nasadit jen přibližně a sešikmené tabulky si ho samy usadí správně do délky a zamezí jeho posouvání. Do šířky už se taky nemá pojezd kam pohybovat.

Nastalo dilema. Odlitek je o 1 mm vyšší, takže buď bude plandat “sukýnkami” těsně nad kolejemi nebo bude při setkání převyšovat svého tatínka 810. Zvolil jsem první možnost, a to zmenšení mezery nad kolejemi. Pluhy sedí v pohodě, takže jde jen o boky.

Do 914ky použiju hnaný pojezd, motor totiž vychází přesně do prostoru WC, takže z jedné strany nebude vidět. A z té druhé se to přežije. Setrvačník zasahuje přesně do prostoru středních dveří, ale okna jsou tak malá, že to vidět moc nebude. Já si na tyhle průhledy skrz zrovna moc nepotrpím, kolikrát to má kdo čas v provozu zkoumat?! 🙂 Tady jsem zvolil metodu úplně jinou – dvě plastové destičky až ke střeše. Vymezují pojezd jak na výšku tak na šířku.

No a na délku to vymezují tyhle dvě plastové destičky, do kterých pojezd přesně zapadne.

Destičky jsou vzpřímené přesně v místech skutečných příček, takže rozložení oddílů to nepoškodí. Šlo by samozřejmě do destiček naznačit nějaké prosklení vyříznutím (nebo to udělat z tlustší čiré destičky).

Jak je vidět, destičky jsou přesně mezi okny.

A stejný problém s výškou nad kolejnicí – nástupní hrana je o 1 mm níž, než by po přepočtu měla být.

Už od začátku jsem počítal s razantním “řezem”. Takže jsem vybrousil celá čela, kterými jednotka přiléhá k sobě. Dělal jsem to až teď, aby mi někde během dřívejšího opracování zeslabená konstrukce nepraskla.

Tady je dobře vidět, jakou sílu materiálu musela frézka vzít. Dost se zapotila, ale obstála na jedničku. Nakonec jsem nožíkem zkosil hrany.

Proč všechna ta námaha? Pro spojená budou využity kinematiky. Peho 101 zatím zkušebně nalepené na oboustrannou pásku a zde výjimečně “vzhůru nohama”. Není zde potřeba dodržovat jakékoliv normy kvůli nerozpojitelnosti soupravy, takže jde hlavně o funkčnost.

Pevná spojka je z polyuretanu od DK-modelu.

Spojení jsou slušné cca 2 milimetry na rovině, v R310 (který používám jako univerzální “měrku” – na menší poloměr v budoucím kolejišti určitě nepůjdu) se rohy vozů těsně dotýkají. S běžným spřáhlem či drátkem by ta mezera byla určitě větší.

To je tedy vše, a může se jít na nástřik. Barvy jsem skočil vybrat do Artura, kde mají jen Agamy a nějaké další. Odstíny dle RAL jsem našel jen u Revellu, které Artur nevede. Takže jsem dle vzorníku zkusil vybrat co nejvhodnější podobné odstíny. Barvy jsem také musel přizpůsobit budoucím obtiskům, takže je to takový kompromis. Navíc barva na víčku ne vždycky 100% odpovídá barvě v plechovce. No snad to dopadne alespoň slušně. Nic jiného než syntetiky (kterým jsem se chtěl vyhnout) nakonec stejně nebylo.

Nejprve jsem stříkl světlou žlutou. Po nástřiku jsem se dost zhrozil, barva byla dost tmavá. Ale po pár dnech záhadně zesvětlala a odstín je ideální. Ač to byla syntetika, stačilo pár (asi 5) tenkých (jednou přejet přes model) vrstev stříkaných hned po sobě (nechal jsem vždy asi minutu zatuhnout) a krytí bylo dokonalé.

Moc se mi nezdálo usazení na pojezd, takže jsem ho ještě výrazně upravil.

Nalepená kineatika na plastové tabulce u nehnaného pojezdu.

Potřeboval jsem trochu srovnat oba díly vůči sobě, aby při jízdě rovně jely opravdu za sebou.

Takže nějak takto…

Práce na modelu byly zastaveny, pojezd využit jinde, skříň jsem prodal. Tím tato sága končí, snad nás časem potká nějaká jiná / lepší Regionova.